• Novinky
• Zajímavosti
• Zdraví
• Postava
• Výživa
• Stárnutí
• Pro trenéry
• Otázky a odpovědi

Klíčem je výdej

Jedním z rizikových faktorů vzniku a rozvoje srdečně-cévních chorob je nadměrná akumulace tuku v těle - obezita. Přitom srdečně cévní choroby stále představují nejčastější příčinu invalidity a smrti ve všech průmyslově vyspělých zemích. Proto nás před obezitou varuje většina odborníků, zabývajících se otázkami výživy, zdraví a kvality života. Jejich volání nezůstává nevyslyšeno. Každoročně se miliony mužů a žen na celém světě pokouší něco se svojí zvýšenou hmotností udělat. Výsledky těchto snah jsou však deprimující. Podle sdělení "Centra pro kontrolu nemocí" v USA se od roku 1986 počet obézních v této vedoucí průmyslové velmoci světa zdvojnásobil. Podobná je situace ve většině průmyslově vyspělých zemích.

Jisté malé nonkonformní skupiny se sice snaží veřejnost přesvědčit o tom, že "být tlustý je normální" a že vlastně většina obyvatel světa je nenormální proto, že se snaží přizpůsobit se údajným "uměle vytvořeným kritériím vzhledu člověka" (Bovey, 1995). My však nevěříme tomu, že by normální, inteligentní člověk chtěl dobrovolně a záměrně nosit desítky let několik kilogramů - v dnešních životních podmínkách naprosto nevyužitelného a tedy nepotřebného – zásobního tuku na svém těle navíc. Nevěříme, že dnes existuje člověk, který neslyšel o negativním vlivu zvýšené akumulace tuku na zdraví a kvalitu života. Přesto obézních přibývá. V čem je problém?

Příjem a výdej energie

Každý živý organismus potřebuje pro zajištění své existence jisté množství energie. Snad všichni, kdo se zabývají otázkami prevence a léčby obezity, souhlasí se základní poučkou o udržování energetické rovnováhy: "Příjem a výdej energie musí být v živém organismu dlouhodobě udržovány v dynamické rovnováze". Pokud po delší dobu příjem a výdej dosahují v souhrnu stejné hodnoty, hmotnost zůstává nezměněna a obvykle se ani nemění složení těla. Při dlouhodobější převaze množství energie přijímané nad množstvím energie vydávané se nahromaděná nadbytečná a v běžném životě nevyužitelná energie ukládá ve formě tuku v individuálně preferenčních depozitech - většinou u mužů v oblasti pasu a u žen v oblasti hýždí a stehen. Naopak dlouhodobější zvýšený výdej energie, nekompenzovaný zvýšením jejího příjmu, přinutí organismus k mobilizaci tukových zásob a ke krytí zvýšeného výdeje prostřednictvím využíváním tukových zásob.

"Výzkumy bylo prokázáno, že u zdravého člověka není rovnováha mezi příjmem a výdejem energie zachovávána denně. Platí však s pozoruhodnou přesností pro zhruba čtrnáctidenní souhrny příjmu a výdeje energie. To prakticky znamená, že přejídání trvající i několik dnů po sobě je u zdravého člověka automaticky vyváženo několikadenním snížením příjmu potravy a naopak, takže sumárně je udržována dynamická rovnováha a tedy stálá hmotnost daného zdravého jedince" (Brodan, 1981). Nemusíme se tedy bát najíst se po chuti při výjimečných příležitostech, jako jsou svatby, křtiny či vánoční svátky. Tělo má geneticky zabudovaný systém korekce výkyvu běžného režimu stravy a snaží se o rychlý návrat do rovnováhy tak, jako má kyvadlo hodin po vychýlení tendenci přejít na druhou stranu a posléze se zastavit v klasickém postavení uprostřed ciferníku.

Příjem a výdej energie má i další dopad na naše zdraví. Jde především o zajištění dostatečného množství minerálů, vitaminů a dalších mikroživin pro správnou funkci systému. "Pokud se náš příjem energie pohybuje mezi 10000 až 12000 kJ (2500 až 3000 kcal) a výběr potravy není výrazně jednostranný, nemůže dojít k tomu, že tělo nedostává doporučované dávky všech mikroživin a makroživin. Pokud se však příjem propadne pod 8 000 kJ (2000 kcal), je nesnadné zajistit dostatečnou dodávku všech potřebných složek pro zdravý chod organismu a to i v případě, když stravu sestavuje zkušený dietolog. Přitom výzkum, který provádělo Centrum pro zdravotní statistiku prokázal, že průměrná Americká žena ve věku 35 až 44 let udávala svůj denní příjem energie na hranici 6030 kJ (1439 kcal) za den" (Zuckerman, 1985). Všechny tyto ženy jsou ohroženy. Při útěku před obezitou se vydaly nesprávnou cestou omezení příjmu potravy a vážně tak ohrožují svůj zdravotní stav.

Manifestní a latentní obezita

Pod pojmem "obezní" si většina z nás představí člověka, jehož objemy jsou výrazně zvýšeny - buclaté ruce a nohy, tlusté břicho, "pneumatiky" tuku kolem pasu, dvojitá brada. V posledních letech však takových typických představitelů obezity rychle ubývá, zato však přibývá jedinců, u nichž je nadměrný podíl zásob tuku na první pohled neviditelný, při podmínkách denního styku mezi lidmi se vzhled výrazně nevymyká z průměru. Jejich celková hmotnost není výrazně zvýšená, hodnota "Body Mass Indexu" je v přijatelné normě. Došlo však k jasnému posunu složení jejich těla - ubylo aktivní tělesné hmoty a zvýšil se podíl zásobního tuku. Tento typ obezity nám připadá nebezpečnější, neboť nízké množství metabolicky aktivních tkání vede k rychlému poklesu výkonnosti většiny zabezpečujících orgánových systémů.

Porucha rovnováhy mezi příjmem a výdejem

Žádoucí dlouhodobá rovnováha mezi příjmem a výdejem může být porušena dvěma mechanismy. Prvním je přejídání, jinak řečeno "obžerství". Člověk je nezdrženlivý, neumí si odepřít chutnou krmi a přejídá se. Rozličné pamlsky, energeticky bohaté tekutiny typu piva a Coly, tučná jídla, navíc konzumovaná v nadměrných dávkách vedou prokazatelně k nárůstu hmotnosti. Při standardní úrovni výdeje energie tak dojde k nahromadění nevyužité energie v organismu a k jejímu ukládání ve formě zásobního tuku. Obecně převládá (zvláště mezi štíhlou částí populace) představa, že právě "obžerství" je hlavní, ne-li jedinou, příčinou každé obezity. Podle toho se také chovají k obézním spoluobčanům a vidí v nich často slabochy, neschopné ovládat svoje chování.

Domníváme se, že tento pohled na obézní není správný a že "obžerství" není zdaleka hlavní ani jedinou příčinou obezity. Jsme si jisti, že hlavní mechanismem, vedoucím k ukládání tuku je u většiny lidí nikoli nadměrný příjem, ale nedostatečný výdej energie, že tedy klíč k prevenci a léčbě obezity neleží v pečlivé kontrole příjmu potravy, ale jednoznačně v racionální regulaci výdeje energie.

Varianty nevyváženosti příjmu a výdeje energie

Nejhorší, a bohužel dosti častou, variantou poruchy rovnováhy mezi příjmem a výdejem energie je neregulovaný vysoký příjem doprovázený podstatně sníženým výdejem. Lidé prostě hodně jí a málo se pohybují. Typickým příkladem je rodina, v níž šikovná a pracovitá máma denně poctivě vyvařuje pro svého muže a děti, přitom jedinou zábavou rodiny jsou vyjížďky autem na návštěvy k příbuzným (kde se opět konzumuje) nebo sledování televize. Současná hypertrofie zábavního průmyslu takovému typu chování nahrává a svým způsobem se podílí na devastaci vzhledu i zdraví národa. Tento přístup vede poměrně rychle k manifestní formě obezity, nadměrný příjem energie, zvláště ve formě tuků, rychle zhoršuje stav srdce a cév. Nevyužívání pohybového systému vede k jeho funkční nedostatečnosti, k poklesu podílu svalů na celkové hmotnosti, k poklesu síly a dalších pohybových schopností. Případné pokusy o účast na pohybových aktivitách jsou pak obvykle neúspěšné, vytváří se tak bludný kruh, na jehož konci je nesnadno korigovatelné zhoršení zdatnosti a úrovně zdraví.

Druhou variantou klasické poruchy rovnováhy je příjem, nepřesahující běžné zvyklosti pro daný věk a pohlaví, doprovázený výrazným poklesem pohybové aktivity a tím výdeje energie. Příkladem mohou být rodiny, v nichž se stravují členové podle různých, obvykle složitých přístupů (vegetariánství, makrobiotika, dělená strava atd.), velká pozornost se věnuje výběru stravy a její přípravě, bádá se nad podílem jednotlivých živin a lékárnička je plná multivitaminových přípravků. Nedostatek pohybové zátěže však vykonává své a výsledkem je opět obezita - pouze se jedná o její latentní formu. Tato nerovnováha je méně nebezpečná jako prvně popsaná varianta, protože i u ní sice dochází ke ztrátě svalové tkáně, vzhledem k nižšímu příjmu potravy však nedochází k rychlému nárůstu podílu podkožního tuku na celkové hmotnosti těla. Z dlouhodobého pohledu je však výsledkem stejný – nevhodná kompozice těla, tj. pokles podílu svalů a nárůst podílu zásobního tuku na celkové hmotnosti.

Za značně nebezpečnou variantu vztahu ke stravě a pohybu považujeme však i stav, při němž je nízký výdej energie kompenzován jejím nízkým příjmem. Přestože se v tomto případě nejedná o viditelnou nerovnováhu mezi příjmem a výdejem, vede snížená stimulace organismu k nevyužívání geneticky definované kapacity pohybového systému. Výsledkem je snížení množství aktivní tělesné hmoty, což ve svých důsledcích vede k poklesu úrovně bazálního metabolismu.. Tento stav tedy pozvolna směřuje k nesnadno regulovatelné ztrátě svalstva a dalších metabolicky náročných tkání a tím k snížení úrovně zdravotně orientované zdatnosti. Původní odpovídající příjem energie tak začíná převyšovat výdej a vzniká klasická nerovnováha, vedoucí k hromadění zásobního tuku a tedy opět k obezitě.

Příjem energie

Převažující struktura příjmu energie je v každé společnosti do značné míry stabilizována ve formě stravovacích návyků. V našich podmínkách jsme zvyklí snídat, dopřejeme si lehkou přesnídávku během dopoledne, v poledne jdeme na oběd, odpoledne následuje malá svačina a denní příjem korunuje obvykle značně energeticky bohatá večeře. Tato struktura se konstituovala v dobách, kdy v denním režimu většiny populace převažovala fyzicky náročná práce. Dnes se o takovém typu pracovního vytížení dá hovořit zřídka, přesto vytvořený rámec stravování přetrval. Domníváme se, že pravidelné několikaleté dodržování uvedeného vzorce denního stravování je ve většině případů zárukou nárůstu hmotnosti.

Při posuzování příjmu však musíme přihlížet i k dalším příležitostem zvýšení hodnoty přijaté energie. Oslavy, jako svatby, křtiny, narozeniny, promoce a podobně jsou téměř vždy příležitostí k "vylepšení" života. Oslava je nerozlučně spjata s bohatým stolem a chutnou krmí. Rádi si též vylepšíme příjemné chvíle u televizní hry konzumací pochutin. To vše je energie, která zůstane uvězněna v našich tukových buňkách, protože běžný život nás nikdy nepřinutí k výrazně vyššímu výdeji energie, který by kompenzoval nadměrný příjem.

Problémem, zvláště v naší zemi, je dlouhodobě i struktura přijímané potravy. Naši předkové konzumovali poměrně velmi tučnou stravu. Možná právě proto, že většinu roku pracovali skutečně tvrdě a proto potřebovali dopravit do těla v relativně malém objemu stravy co nejvyšší množství energie. Tento zvyk bohužel přejala i dnešní generace, která se s fyzicky náročnou prací téměř nesetká. Vzniká tak nesnadno ovlivnitelný komplex příčin a následků, na jehož konci musíme konstatovat, že "výskyt obezity se nejen nesnižuje, ale prudce narůstá".

Příjem energie můžeme do značné míry kontrolovat. Dnes již na většině potravinářských výrobků nalezneme informace o složení daného výrobku, kolik obsahuje energie, kolik tuků, bílkovin, sacharidů, případně i vlákniny, vybraných vitaminů nebo minerálů. Běžnému občanovi se tak vytváří falešná představa, že je schopen se v složení své stravy orientovat a ovlivňovat příjem energie i dalších složek. Z praxe však víme, že vědomosti většiny zákazníků nezaručují správnou manipulaci příjmu potravy. Bez hlubších poznatků o hodnotě bazálního metabolismu, struktury výdeje energie, individuálních odlišností metabolismu a dalších významných informací není možné příjem potravy efektivně regulovat. Snaha udržet rovnováhu mezi příjmem a výdejem energie pouhým ovlivňováním jejího příjmu je předem odsouzená k neúspěchu a dříve nebo později přivede daného jedince k obezitě.

Výdej energie

"V naprosté většině lidé značně přeceňují namáhavost svalové činnosti, tj. předpokládají, že určitou činností spálí mnohem více energie, než tomu skutečně je" (Hejda, Šmrha, 1985). Toto svoje tvrzení ilustrují autoři následující příhodou, která naprosto přesvědčivě vyjadřuje obecné nepochopení vztahu mezi příjmem a výdejem energie u běžné populace.

"Jednou v ordinaci jsem se vyptával otylé pacientky, zda skutečně dodržuje předepsanou dietu. Odpovídala sice kladně, ale její odpovědi byly váhavé a nakonec připustila, že občas sní nějaký rohlík nebo sušenku navíc. Hned však dodávala, že teď zato chodí pěšky do schodů, takže se to určitě vyrovná. Ukázalo se, že si přidává k doporučené a přesně rozepsané dietě nejspíše rohlík namazaný taveným sýrem a pět až šest sušenek nebo jednu tatranku. Není to mnoho, ale spočítáme-li energetickou hodnotu těchto potravin, vyjde nám asi 3010 kJ (720 kcal). Naše pacientka si představovala, že toto množství energie spotřebuje, vyjde-li dvakrát denně do třetího poschodí. Zkusme si to vypočítat. Na chůzi do schodů potřebuje člověk opravdu hodně energie - asi 4 600 kJ (1 100 kcal) za hodinu. Musí jít pochopitelně o stoupání dosti rychlé a ne co noha nohu mine. Při psaní této stati jsem si šel zkusit, jak dlouho cesta do třetího patra trvá, a vyšlo mi, že 56 schodů se vyjde za 40 sekund. Pro zjednodušení počítejme, že tato intenzivní činnost trvá plnou minutu. Za tuto dobu spotřebuje tělo asi 75 kJ (18 kcal) (4600:60). Vystoupí-li tedy naše pacientka do třetího poschodí dvakrát denně, spotřebuje k tomu 150 kJ (36 kcal). Na první pohled je vidět obrovský rozdíl proti 3010 kJ (720 kcal), které pacientka jedla navíc." (Hejda, Šmrha, 1985).

Omlouvám se autorovi za to, že jsem z jeho práce vybral tak velký úsek textu, ale cítím, že naprosto dokonale vyjadřuje myšlenku, kterou považuji za podstatnou, a kterou bych stěží vyjádřil výstižněji.

Obecné povědomí o výdeji energie a jeho významu pro zdraví člověka je nízké. Pro zajímavost uvádíme tabulku energetické náročnosti vybraných pohybových činností (zdroj: Williams,1992):

Změny způsobu života

V tomto století došlo k dramatickým a navíc extrémně rychlým posunům způsobu života. Náš organismus se těmto změnám nedokáže stejným tempem přizpůsobit. Obezita je jen jedním z projevů maladaptace. Je výrazem neschopnosti člověka vědomě zařadit do svého pohybového režimu dostatek podnětů pro činnost svalstva. Prostě v nás vítězí po miliony let praktická a prospěšná tendence přibližovat se k příjemnému (zábavě, chutné stravě, odpočinku) a vyhýbat se nepříjemnému (namáhavé činnosti). Až dosud byla vždy snaha o získání potravy spojena s tvrdými požadavky na výdej energie. Dnes jsem schopni vydělat dost peněz bez zvýšení energetického výdeje. A platíme za to obezitou.

Před pár lety jsem požádal svého otce, aby mi popsal běžný pracovní den mého dědečka. Poslouchal jsem o každodenní práci na stavení a ve stájích, o namáhavé chůzi v těžké, zablácené obuvi za pluhem v brázdě při orání polí, o kácení stromů a namáhavém řezání dřeva na zimu, o každodenním pumpování a nošení vody pro čtyři koně a zhruba dvacet krav, o nošení pytlů zrní při žních, o bolavých zádech při sběru brambor a o hraničním fyzickém nasazení při sklizni obilí obecně. Shodli jsme se na tom, že z mého života zmizely v průměru (během necelého století) denně zhruba dvě hodiny těžké fyzické práce (pumpování a nošení vody, nošení pytlů obilí, kosení atd.) a čtyři hodiny méně namáhavého pohybu (chůze na pole a zpět, česání ovoce, opravy stavení atd.).

Vyjádřeno v hodnotě energie moje tělo v porovnáním s tělem mého předka ušetří (tím, že nevydá) zhruba 6000 kJ (1500 kcal) každý den. Pokud se vrátíme k tvrzení Brodana o tom, že tělo vyvažuje svůj příjem a výdej zhruba v režimu čtrnáctidenních souhrnů, pak moje chuť k jídlu by měla být každý měsíc oproti chuti k jídlu mého dědečka nižší o 168000 kJ (42000 kcal). Pokud tedy dodržuji stejný stravovací režim jako moji předkové, včetně výběru potravin, pak za pouhý měsíc musí moje tělo uložit do zásoby zhruba 3 kg nevyužitelné energie ve formě zásobního tuku.

Musíte cvičit

Zajistit ve svém denním režimu dostatečný výdej energie je skutečným oříškem. Není možné, abych svoje problémy s nadbytkem energie řešil tím, že si před dům nechám navozit kupku hnoje a každý večer ji budu přehazovat nebo tím, že si nechám za domem vykopat studnu a denně budu hodinku pumpovat. Pro většinu populace průmyslově vyspělých států je jedinou přijatelnou formou výdeje energie cvičení ve fitcentrech. Jen málokdo však v sobě najde dost sil k tomu, aby strukturoval svůj denní režim tak, aby se do něj dal zařadit přiměřeně náročný cvičební program. "Nemocný člověk je schopen pro znovunabytí zdraví k velkým obětem, zdravý člověk naslouchá osvětě o cvičení s vlažným nezájmem" (Hošek, 1994). A tak se většina dostane ke cvičení až když tělo selže. Až nastane krize. Současná lékařská péče je krizově orientovaná.

Zdravotní stav některých lidí se v důsledku dlouhodobé převahy příjmu nad výdejem energie zhorší natolik, že musí navštěvovat lékaře. Ten jim často dobře poradí: "Musíte omezit stravu a více se pohybovat. Musíte cvičit". Taková rada je však pro obézního člověka naprosto bezcenná. Je přibližně stejně obsažná, jako kdyby lékař řekl: "Jste nemocný, musíte brát prášky". Pohyb je totiž skutečně srovnatelný s lékem. Vhodně zvolený typ tělesné zátěže, aplikovaný ve vhodných dávkách prospívá a vede ke zlepšení úrovně zdraví a zdatnosti. Nevhodná forma pohybu může ovšem na druhé straně i zabít nebo způsobit závažné zhoršení již špatného zdravotního stavu. Lékař pacientovi na zjištěný neduh napíše lék a definuje i jeho optimální dávkování.

V oblasti cvičení však lidé takové upřesnění zatím nedostanou a tak dále setrvávají v pohybové pasivitě. Pokud se o cvičení pokusí, setkají se obvykle s takovými potížemi, že se tělesné zátěže rychle vzdávají. V posledních letech se objevují odborníci (v Brně například Libuše Boháčková - na snímku), kteří jsou schopni na základě vstupní diagnostiky daného jedince stanovit ideální individuální pohybový režim.

Diety a jejich rizika

Převážná část lidí prožívá v okamžiku, kdy jsou upozorněni na svoji nadměrnou hmotnost - ať již lékařem, partnerem nebo pohledem do zrcadla - dost nepříjemné pocity. A téměř vždy patří první myšlenka omezení potravy. Jsem tlustý, musím méně jíst - tato věta zní velmi logicky. Je však naprosto chybná. Ve svých důsledcích náš stav jen zhorší.

Omezení příjmu je poměrně snadnou záležitostí, chce to jen trochu přemáhání, navíc je vždy po ruce někdo, kdo rád "poradí", doporučí svoji oblíbenou dietu nebo novou variantu řešení nadváhy omezením příjmu potravy. A tak se drží dieta. Většinou je výsledek zpočátku povzbudivý, hmotnost klesá a tak se dříve nebo později postižený vrací k původnímu způsobu života. Neuvědomuje si, že se dostává na nebezpečnou cestu, označovanou populárně termínem "jo-jo syndrom". Ztráta hmotnosti je totiž obvykle dosažena díky ztrátě značného množství aktivní tělesné hmoty, následný nárůst hmotnosti je naopak způsoben zvýšeným sklonem těla k lipogenezi - ukládání energie ve formě tuku. Výsledek diet je po létech drsný: ztráty svalové hmoty, pokles hodnoty bazálního metabolismu, zvýšený lipogenetický účinek stravy (tělo ukládá více energie do zásoby, protože se obává dalšího omezení jejího příjmu), svalové nerovnováhy, snížená reservní kapacita organismu, oslabení imunity (vinou nedostatečného přívodu mikroživin a některých aminokyselin). Udělali jsme chybu a teď musíme platit. Zdravím, vzhledem, kvalitou života.

Shrnutí

V tomto století došlo k zásadním změnám způsobu života. Výrazným rysem těchto změn je prudký pokles množství tělesné zátěže. Tento faktor, spolu se zvýšenou dostupností potravy, se nejvíce podílí na současném nárůstu obezity, kterou zaznamenává většina zemí světa, včetně zemí rozvojových, kde ještě donedávna umírali lidé hlady. Řešení problému nespočívá v dalším omezování příjmu energie, nýbrž v kvalifikované strukturaci pohybové aktivity. Zvýšený výdej energie řeší nejen problém hromadění tuku, ale současně umožňuje optimální přívod všech nezbytných složek pro správnou funkci organismu, je prevencí poklesu množství svalové hmoty a udržuje pohybový systém ve stabilním funkčním stavu. Tím jsou vytvořeny podmínky pro dlouhodobou optimalizaci příjmu a výdeje energie. Před zvýšením množství pohybu je vhodné se poradit s kvalitním fitness konzultantem nebo osobním trenérem.

 

A. Příjem a výdej jsou v rovnováze, relativně vysoký příjem zajišťuje dostatek mikroživin i makroživin. Vysoký výdej udržuje svalový systém i ostatní orgány a orgánové systémy v optimálním stavu, udržuje se odpovídající hodnota metabolismu. Tento stav považujeme za optimální a měli bychom jej udržovat většinu života

B. Příjem potravy převyšuje výdej, který je z hlediska věku a pohlaví v normě (absolutní hyperfagie). Jedná se o jisté "obžerství", příjem energie je prostě nadměrný. Tento stav vede k nárůstu tukových zásob, nedochází však většinou k poklesu množství aktivní tělesné hmoty a udržuje se přiměřená hodnota bazálního metabolismu

C. Příjem je z hlediska věku v normě, výdej naopak poklesl pod normu pro daný věk (relativní hyperfagie). Příjem potravy převyšuje požadavky pro krytí denních pohybových úkolů, stav vede k nárůstu tukových zásob. Tento růst je rychlejší než v případě absolutní hyperfagie, protože nevyužívání kapacity organismu vyvolává atrofii svalů a tím vede ke snížení hodnoty bazálního výdeje energie

D. Příjem i výdej energie jsou v rovnováze, hodnota příjmu je však natolik nízká, že nezajišťuje dodávku všech potřebných vitaminů, minerálů a stopových prvků. Navíc nízký výdej energie nestimuluje dostatečně kapacitu organismu a dochází k sarkopénii (ztrátě svalů). Ta ve svých důsledcích urychluje procesy stárnutí. Tento stav příjmu a výdeje energie je nebezpečný. Bohužel v posledních letech u běžné populace převládá.

......................................................................................................................................................................................................................................................................................

LITERATURA:

1. BOVEY, S (1995): Zakázané tělo. Být tlustý není hřích. Praha, Votobia.
2. BRODAN, V.: Biologické složky výživy ve vztahu k výkonnosti. Praha, VMO ÚV ČSTV, 1981.
3. HEJDA, S., ŠMRHA. O (1985): Kalorie se počítají. Praha, Avicenum. 
4. HOŠEK,V : Koncept salutogeneze, možnosti rozvíjení. In. Podpora zdraví, 1994.
5. KELLER, U., MEIER, R., BERTOLI, S.: Klinická výživa. Praha, Scientia Medica, 1993.
6. ZUCKERMAN, S.: Supplements for Peak Performance. Vitamins - who needs them...and when. In.: American Health, November 1985, str. 49 - 55.

Copyright © 2010 Dr. Vladimír Kolouch, Ph.D.

Všechna práva rezervována. Rozšiřování nebo rozmnožování tohoto článku nebo jeho částí jakoukoli formou – ať již mechanickou či jinou, v současnosti známou nebo v budoucnosti vyvinutou, včetně xerokopií, fotokopií, zaznamenávání a přenášení na počítačích či v počítačových sítích – je bez písemného schválení autora zakázáno.

Mohlo by vás zajímat