• Novinky
• Zajímavosti
• Zdraví
• Postava
• Výživa
• Stárnutí
• Pro trenéry
• Otázky a odpovědi

Lékaři mění pohled na svaly. Změňte jej také!

Lékaři se o stav svalů nikdy příliš nezajímali. Snad jen v případech, kdy byly u pacientů nějakým způsobem poškozeny nebo postiženy. Obvykle se praktičtí lékaři soustředili na odhalení příčin akutních potíží, se kterými pacient přišel do jejich ordinace, případně na stanovení nejlepšího postupu léčení. Jakmile se stav pacienta zlepšil, byl ponechán osudu. Lékař se s ním opět setkal až jej do ordinace přivedla další akutní zdravotní porucha. To není kritika lékařů. Je to holé konstatování reality.

Větší pozornost svalům věnovali tělovýchovní lékaři. Ti se ale soustředili spíše na poruchy, vyvolané přetěžováním pohybového systému výkonnostními a vrcholovými sportovci. Ragbisté, fotbalisté, hokejisté, házenkáři či basketbalisté se často při hře zranili a bylo nutné léčit jejich svaly, šlachy, vazy nebo klouby. Po sportovcích přišli kulturisté, kteří u lékařů hledali pomoc při snaze dosáhnout maximálního a současně proporcionálního rozvoje svalové hmoty. Lékaři se v jejich případě často setkávali s kumulativním traumatickým syndromem - tedy opět s potížemi, vyvolanými dlouhodobou nadměrnou zátěží (overuse injuries).

Ve druhé polovině minulého století se prudce snižovala hladina habituální zátěže pohybového systému běžné populace. Mechanizace odstranila těžkou dřinu, snižoval se dramaticky počet fyzicky pracujících a stejně dramaticky se zvyšovala nabídka práce v kancelářích a na úřadech. Pohybový systém stále se zvyšujícího počtu obyvatel tak přicházel o stimulaci, která byla po tisíciletí nezbytná pro dosažení a udržení jeho optimálního stavu. Přibývalo osob svalově ochablých a oslabených.

A lékaři si začali stále jasněji uvědomovat, že tito lidé jsou také častěji nemocní a že se jejich zdravotní stav při standardní léčbě příliš nezlepšuje. V nemocnicích zaznamenali, že pacienti s nízkým podílem aktivní tělesné hmoty na celkové hmotnosti se po operacích zotavují mnohem déle než lidé s dostatkem svalové tkáně (Evans, 2004). Později statistické údaje jasně prokázaly, že lidé s nízkým podílem svalů při standardní léčbě častěji umírají v porovnání s lidmi, jejichž svaly jsou rozvinuté (Pichard, et al., 2004). Svaly můžeme na základě nejnovějších poznatků považovat za brnění, které chrání organismus před řadou závažných nemocí.

Převratné poznatky biologie a genetiky, získané v posledním desetiletí, přiměly mnohé lékaře  k novému pohledu na svaly. Vidí je jako nenahraditelný zdroj aminokyselin pro potřeby těla v krizových situacích (Roubenoff, Castaneda, 2001). Například při onemocněních srdce, při diabetu nebo při nádorových onemocněních (Brant, 2007). Svaly jsou jako disponibilní zdroj aminokyselin nesmírně důležité pro činnost imunitního systému a pro celkovou schopnost organismu provádět opravy poškozených tělních struktur.

Nemoc můžeme vnímat jako útok zákeřných teroristů. Když znenadání zaútočí na “dvojčata” našeho těla, můžeme jen s hrůzou sledovat rozsah škod, které způsobili. Proto se musíme snažit odhalit rejdy teroristů ještě předtím, než shromáždí síly k útoku. Musíme mít silnou obranu, dobře vycvičené vojáky, policisty, hasiče a záchranáře. Pak jsme schopni škodám zabránit nebo jejich rozsah alespoň minimalizovat. Pokud nejsme připraveni, může dojít ke katastrofě. Podle nejnovějších výsledků vědeckých zkoumání je bezpečnostní složkou našeho organismu dostatek svalové tkáně.
 

Situace se oproti minulým staletím a tisíciletím podstatně změnila. Zmizely přirozené stimuly, udržující svalstvo v přírodou zamýšleném stavu. Jak stárneme, ztrácíme svalovou hmotu stále rychlejším tempem. Vědci odhadují průměrné tempo poklesu množství svalové hmoty od zhruba 25 let výše na 1% za rok (Evans, 2000, Shephard, 1997 Spirduso, 1995). Po dosažení věku 65 let se pak podstatně ztráta svalové tkáně zrychluje. Pokud onemocníme, musíme ležet a léčit se. Tím se tempo ztrát svalů opět zvýší. Jakmile množství svalů poklesne pod jistou fysiologickou hladinu, organismus nemá kde brát aminokyseliny, nezbytně nutné pro boj s nemocí a pro rychlé zotavení z ní.

Lidé, a bohužel ani lékaři, zatím nezaznamenali nový významný faktor, podílející se neslyšně a nenápadně na zhoršování lidského zdraví. Tímto faktorem je sarcopenia - pozvolná ztráta svalové tkáně, která obvykle doprovází proces stárnutí. Na rozdíl od ostatních zdraví zhoršujících faktorů, jako je například zanášení stěn cév cholesterolovými nánosy, se sarcopenia neprojevuje žádnými snadno zaznamenatelnými znaky. Nebolí, nezvyšuje krevní tlak, nemění složení krve. Přesto nás vážně ohrožuje. Navíc postupuje soustavně a nesmlouvavě. Okrádá nás každý rok o zhruba půl kilogramu svalstva. Tuto ztrátu nezaznamenáme, protože je kompenzována přibližně stejným zvýšením množství tuku. Nemění se tak naše hmotnost. Mění se však, a to významně, naše kompozice těla.

Mnozí lidé si uvědomují rizika, spojená s pasivním způsobem života a chtějí pro své zdraví něco dělat. V posledních desetiletích neustále slyšeli o nezbytnosti aerobní zátěže a proto zvolili běh nebo jinou aerobní aktivitu za základ svého cvičebního programu. Mnozí po několika letech skončili v rukou ortopedů, protože nesprávná volba zátěže vedla k poškození kloubů dolních končetin. Pokud začneme běhat v době, kdy nemáme v pořádku svaly, poškozujeme svoje klouby. “Jednou z  funkcí svalů je svým klidovým napětím udržovat optimální vztahy v kloubech” (Fleischmann, Linc, 1976).

Při aktivitách aerobního charakteru (běh, jogging, běh na lyžích, jízda na kole, spinning atd.) jsou pro zajištění pohybu využívána především pomalá svalová vlákna. Ta si netvoří velké zásoby glykogenu, energii získávají prostřednictvím Krebsova cyklu, tedy značně efektivně. Aerobní aktivity ale nevytváří podmínky pro zapojení dalších svalových vláken - rychlých vláken oxidativních a především rychlých vláken glykolytických. Tato vlákna nestimulujeme ani habituálním zatížením (v práci a v domácnosti).

Právě ztráta rychlých vláken tvoří podstatu sarcopenie. Důsledkem je ztráta schopnosti rychle reagovat například na ztrátu rovnováhy. Zatímco mladý člověk, který má rychlá svalová vlákna plně funkční, ztrátu rovnováhy snadno rychlým pohybem vyrovná, osoby, u nichž došlo ke ztrátě této svalové složky, upadnou. Mnozí si zlomí krček kosti stehenní nebo se jinak těžce zraní. Na počátku pádů je téměř vždy ztráta svalů. Další důsledky ztráty rychlých svalových vláken jsou v metabolické oblasti. Navozují pokles hodnoty bazálního metabolismu a tím snižují naši kontrolu nad energetickým metabolismem. Vydáváme méně energie. V době nadbytku potravy to představuje rozhodující krok k obezitě. Obezita pak je vstupní brána k diabetu a nemocím srdce.
 

Vědecká komunita brala vždy svaly jako kvalitativně i kvantitativně jednou provždy danou a neměnnou tkáň. Až v roce 1989 definovali Rosenberg a Evans termín „sarocpenia“. Ten si ale jen nesnadno hledá svoji cestu k obecnému povědomí. Jak uvádí Dr.Kraemer, vynikající odborník v oblasti rozvoje silových schopností a profesor kineziologie na Connecticut  University, jednou z příčin nezájmu o sarcopenii je fakt, že na jejím odstranění nemohou lékaři a farmaceutické společnosti vydělat ani korunu. Neexistuje lék, který by bezpečně  a účinně zpomalil, zastavil nebo dokonce zvrátil proces ztrát svalové hmoty. Jediným účinným prostředkem je posilování. Cvičení ve fitcentrech na přístrojích, kladkách a s činkami. Cvičení v prostředí, které umožňuje citlivě modifikovat velikost zátěže.

Lékaři mění pohled na svaly. Uvědomují si stále jasněji, jak významnou roli hrají v prevenci i léčbě nemocí. Jenže pokud máme málo svalů, nepomohou nám. Nepředepíší lék, který by vedl ke zvýšení množství svalové hmoty. Nepředepíší jej proto, že takový lék neexistuje. Proto se musí každý soudný člověk o své svalstvo starat sám. Musí svaly svého těla pravidelně vystavovat zátěži, která v nich vyvolá anabolickou odpověď. Takovou zátěží není aerobní cvičení. To může paradoxně tempo svalových ztrát zvýšit. Pokud chceme zastavit pokles množství svalů, musíme cvičit ve fitcentru. Posilovat.

Pokud s tímto typem cvičení nemáte zkušenosti, zaplaťte se služby osobního trenéra nebo fitness konzultanta. Tato investice bude jednou z nejlepších, jakou v životě uděláte.  Pokud správným cvičením zastavíte nebo podstatně zpomalíte ztráty svalové hmoty, zpomalíte současně ztráty kostní tkáně, zlepšíte stav kloubů, oddálíte nástup stáří a podstatně zvýšíte kvalitu svého života. V případě jakékoli nemoci podstatně zvýšíte naději na uzdravení a plné zotavení.

1. BOOTH, FW, CHAKRAVARTHY, MV, GORDON, SE, SPANGENBURG, EE. (2002): Waging war on physical inactivity: using modern molecular ammunition against an ancient enemy. J Appl Physiol 93: 3–30, 2002.
2. BRANT, J. (2007): Fight Age With Muscle. In.: Best Life Magazine, August 21
3. EVANS, WJ, (2000): Aging and Malnutrition: Treatment Guidelines. Medscape.
4. EVANS, WJ. (2004): Protein Nutrition, Exercise and Aging. In.: Journal of the American College of Nutrition, Vol. 23, No. 6, 601S – 609S.
5. LAMB, LE. (1988): The Weighting Game.  New York, Lyle Stuart.
6. PICHARD, C, KYLE, UG, MORABIA, A, PERRIER, A, VERMEULEN, B, UNGER, P. (2004): Nutritional assessment: lean body mass depletion at hospital admission is associated with an increased length of stay. In.: Am J Clin Nutr 2004; 79:613– 8.
7. ROBINSON, R. et al. (2003): Genetics. New York, Thomson, Gale.
8. ROUBENOFF, R., CASTANEDA, C. (2001): Sarcopenia: Understanding the Dynamics of Aging Muscle. JAMA, Vol. 286 No. 10, September.
9. SCOTT, W, STEVENS, J, BINDER-MacLEOD, SA. (2001): Human skeletal muscle fiber type classifications. In.: Phys Ther.;81:1810 –1816.
10. SHEPHARD, RJ. (1997): Aging, physical activity, and health. Champaign, Human Kinetics.
11. SPIRDUSO, WW. (1995): Physical dimensions of aging. Champaign, Human Kinetics.
12. TAAFFE, DR, MARCUS, R. (2000): Musculoskeletal health and the older adult. In.: Journal of Rehabilitation Research and Development, Vol. 37 No. 2, March/April, Pages 245-254.

UPOZORNĚNÍ: Tato informace není zamýšlená jako náhrada za odbornou péči. Před zahájením cvičebního programu nebo před zásahem do stravovacího režimu se vždy poraďte s odborníkem.

Copyright © 2011 PaedDr. Vladimír Kolouch, Ph.D.

Všechna práva rezervována. Rozšiřování nebo rozmnožování tohoto článku nebo jeho částí jakoukoli formou – ať již mechanickou či jinou, v současnosti známou nebo v budoucnosti vyvinutou, včetně xerokopií, fotokopií, zaznamenávání a přenášení na počítačích či v počítačových sítích – je bez písemného schválení autora zakázáno.

Mohlo by vás zajímat