• Novinky
• Zajímavosti
• Zdraví
• Postava
• Výživa
• Stárnutí
• Pro trenéry
• Otázky a odpovědi

Průměrná délka života

Snad každý z nás chce žít co nejdéle. I když na svůj život nejednou nadáváme, držíme se jej přesto zuby nehty. Přináší nám občas problémy a komplikace, například spory na pracovišti, ztrátu zaměstnání, partnerské konflikty, rozvod, úraz nebo nějaké závažnější onemocnění. Na druhé straně je však součástí každodenního života spoustu příjemností. Máme svoje představy, co budeme dělat v následujících dnech, týdnech, měsících a letech. Máme životní plány a projekty. Pokud na nich pravidelně a soustavně pracujeme, daří se nám je realizovat. Úspěch nám dodává zvýšenou chuť do života a do přípravy následných, odvážnějších plánů. Když přijdou děti, máme zodpovědnost za jejich vývoj a tím se zvyšuje i zodpovědnost za život vlastní. Dětem můžeme nejvíce prospět, pokud jsme zdraví a vitální. Ve vyšším věku ubývá životních příjemností a zvyšuje se počet životních komplikací.

V roce 1900 byla vědci zjištěna průměrná délka života člověka 47 let. Právě narozené dítě mělo nejvyšší pravděpodobnost dožít se 47 let. Někteří lidé samozřejmě žili podstatně déle. Ovšem na druhé straně umírala spousta dětí na infekční onemocnění, jakými byly spála, záškrt, spalničky, černý kašel, plané neštovice, příušnice, zarděnky a další. Mnoho mladých žen umíralo při porodu. Bylo málo lékařů a jejich znalosti byly omezené danou dobou. Bylo málo nemocnic, méně pozornosti se věnovalo hygieně. V lékárnách nebyla snad ani tisícina léků v porovnání s dnešním stavem. Strava byla střídmá, děti byly spíše hubené až vyzáblé než tlusté. V zimě měli lidé omezený příjem vitaminů a minerálů. Z ovoce a zeleniny měla rodina jen ty druhy, které byly odolné proti kažení, například jablka, nebo které se daly zavařit či jinak konzervovat. Lidem se ani nesnilo o přístupu k pomerančům, mandarinkám, grapefruitům, citronům a dalším druhům jižního ovoce, jaký je dnes naprostou samozřejmostí. Obecně přijímali lidé v zimě méně vitaminů a minerálů. Proto byla také nižší odolnost proti vzniku infekčních nemocí.

Přestože dvacáté století těžce poznamenaly dvě světové války, došlo v něm k největšímu prodloužení délky života obyvatel. Podílela se na tom rozhodujícím způsobem medicína. Došlo k ohromujícímu rozvoji farmacie, k objevu léků, které zachraňovaly miliony životů. Na prvním místě je nutné jmenovat antibiotika, dále pak insulin. Antibiotika zabránila úmrtí dětí na infekční choroby, a tím navodila prudký vzestup průměrné délky života. Podle statistických údajů z roku 2009 je střední délka života českých občanů téměř 77 let (76,9 roků). Déle žijí české ženy, jejich průměrná délka života je 80,28 roků. Muži se v průměru dožívají 73,54 roků. Pokud si znovu připomeneme, že průměrná délka života byla v roce 1900 jen 47 let, a k tomu přidáme údaj o dnešní průměrné délce života 77 let, snadno vypočítáme, že se délka života prodloužila za jedno století o celých 30 let!

Jenže v poslední době lékaři zaznamenali zastavení sympatického trendu prodlužování života. A objevuje se stále více náznaků jeho zkracování. Když porovnáme křivku délky života v druhé polovině dvacátého století a křivku dětské úmrtnosti za stejné období, vidíme, že nedošlo k prodloužení života starších lidí. Za současnou stabilizaci délky života zodpovídá mírný a stálý pokles dětské úmrtnosti. Protože přibývá tlustých dětí, varují odborníci v USA, že “dnešní děti budou umírat dříve, než umírali jejich rodiče”. Když máme dva lidi, jeden z nich zemře den po narození a druhý ve sto letech, pak průměrná délka života těchto dvou jedinců je 50 let. Nízká hodnota průměrné délky života prakticky až do začátku dvacátého století byla zapříčiněná vysokou dětskou úmrtností. Pět tisíc let před Kristem se dvaceti let nedožilo 60% živě narozených. Ve středověku (rok 1600) se dvaceti let nedožilo už jen 30% narozených a na začátku třetího tisíciletí se dvaceti let nedožijí jen zhruba 2% živě narozených. Padesáti let se nedožije jen 10% narozených.

Dnes jsou hlavní příčinou úmrtí chronické neinfekční nemoci. Nemoci, které se nenápadně a velmi pozvolna vyvíjí celá desetiletí. Nemoci, které na sebe neupozorňují žádnými dramatickými příznaky. Jamile ale jednou propuknou, nedají se již vyléčit. Dají se jen více či méně úspěšně kontrolovat. Dá se říci, že ohromná úmrtnost dětí z minulých staletích a tisíciletích byla vystřídána ohromnou úmrtností seniorů. Jak jsem již uvedl, padesáti let se nedožije 10% narozených, padesátku tedy oslaví 90% daného ročníku. Mezi 50-60 lety umírá ale dalších 10% lidí daného ročníku. To co předtím trvalo 50 let, proběhne nyní již za pouhých 10 let. Pak to ale přijde. Mezi 60-70 lety umírá 40% lidí daného ročníku. Čtyři z deseti. Sedmdesátku tak již neoslaví 60% lidí, narozených v konkrétním ročníku. Zkázu završuje ve fázi života 70-80 let úmrtí dalších 30% konkrétního ročníku. Osmdesátku tak oslaví jen 10% lidí sledovaného ročníku. Těchto zbývajících 10% umírá v následujících dvaceti letech.

Díky pokrokům v medicíně a farmacii žijeme déle. Ale kvalita tohoto života navíc je negativně poznamenána chronickými chorobami. Mnohým z nich se podle názoru lékařů dá předejít. Zhruba v sedmdesátých letech minulého století umírali lidé nejvíce na nemoci srdce a rakoviny. Tyto nemoci stále procentuálně představují největší zabijáky i dnes. Přesto statistiky ukazují mírný procentuální pokles jejich výskytu. Naopak se zvyšuje výskyt metabolických poruch, především hypertenze, dyslipidémie, insulinové resistence, diabetu typu 2 a obezity. Vzniku těchto poruch se dá předcházet zdravým způsobem života. Jenže pokud nás nic moc nás nebolí, k lékaři nejdeme. A tak řešíme aktuální životní problémy, a drobné příznaky zdravotních problémů přehlížíme. Výsledkem je stav, kdy téměř třetina populace (30,8%) trpí hypertenzí, jeden z deseti lidí má diabetes mellitus typu 2 (9,5%) a každý třetí občan je obézní (27,8%). Délka života jde nahoru, jeho kvalita jde dolů.

Američtí statistici zjistili, že nejzdravěji žijí lidé ve státě Vermont, na druhém konci se pak o titul nejméně zdravý stát dělí Mississippi a Louisiana. Další zajímavé údaje pak ukazují, že 26,2% celkové populace zásadně necvičí. Pokud se vezmou jen dospělí (18 až 60 let), pak je cvičení cizí pojem pro 36% z nich. Přes velmi tvrdý postup administrativy vůči tabákovým společnostem stále kouří v USA 21% populace (přes 60 milionů lidí), přičemž každý den přibývá tisíc nových kuřáků. Nedostatek pohybu přispěje k tomu, že do roku 2030 bude polovina obyvatel Spojených států spadat do kategorie “obézní” (více jak 150 milionů lidí). Obezita je vstupní bránou do chronických neinfekčních onemocnění. Náklady na léčbu těchto onemocnění přijdou americkou vládu každoročně na 66 miliard dolarů. Za to už by se dalo něco koupit!

Náklady na zdravotnictví se každým rokem zvyšují. Populace stárne, zvyšuje se tak počet lidí, kteří jsou pod soustavnou lékařskou péčí. Primární problém zde ale není samo stáří. Problém číslo jedna je to, že jsme si zvykli na léky a lékaře a zapomínáme během života pro své zdraví něco dělat sami. Když například v roce 1900 někdo ve stavení onemocněl, znamenalo to pro ostatní členy rodiny velkou časovou i finanční zátěž. Nemocný člověk nepracoval, musel ale jíst, potřeboval mnohdy nákladnou péči. Proto lidé o své zdraví dbali, chovali se již od mládí tak, aby nemocem předcházeli. Věděli, že jak jednou onemocní, bude nesnadné se nemoci zbavit. Dnes denně čteme o zázracích lékařské vědy a mnoho lidí se potom chová z pohledu zdraví nezodpovědně. Každý si ale dnes musí uvědomit, že lidstvo má problém. Zdraví populace se vinou nedostatku pohybu a nezodpovědného přístupu ke stravě zhoršuje. Medikalizace není cestou z tohoto problému. Jedinou cestou pro lidstvo je restorativní (regenerační, posilující) a preventivní přístup k životu.

V dobách, kdy hlavní příčinou úmrtí byly tuberkulosa, zápal plic a chřipky, mohl jedinec v oblasti prevence dělat minimum. Zda onemocněl některou z infekčních nemocí, bylo spíše otázkou smůly nebo štěstí. V tisku a televizi se dnes píše a mluví o tom, že někde z nějakého zdravotnického ústavu utekl cizinec, trpící velmi agresivní formou tuberkulosy. V jednom konkrétním případě se cestující letadla z Asie do New Yorku až při vystupování dozvěděli, že jeden z pasažérů měl otevřenou, agresivní formu tuberkulosy. Spolucestující, kteří seděli celou cestu v jeho blízkosti, byli následně dlouhodobě sledováni a dokonce preventivně hospitalizováni. U některých se choroba v následujícím období skutečně projevila. Totéž se týká chřipky. Lidé jsou neustále podněcováni k očkování proti chřipce. Ale většina populace se očkovat nenechává. Jestli onemocní, je pak otázkou, zda se dostanou do prostředí, v němž dojde k jejich nakažení.

Je nutné dostat do obecného povědomí poznatek, že jednou ztracené zdraví se těžko získává zpět. Mnohdy to už nejde. Vezměme si jako vzor diabetes typu 2. Ale když někdo kouří cigarety nebo marihuanu, denně konzumuje alkohol, v jednom kuse sedí, experimentuje s drogami, volí mastná a sladká jídla, tak se mnohdy desítky let nic zásadního neděje. Pak ale kolem padesátky se to sečte a musíme za komfort dosavadního života tvrdě platit. A je pak pozdě na nějakou lítost.

V souvislosti se zhrošujícím se zdravím populace se opět objevují tendence organizovat cvičení pro zaměstnance v podnicích nebo pro obyvatele sídlišť v místě jejich bydliště (worker wellness programs). Jsem zásadně proti tomu, aby stát vyhazoval za podobné projekty pěníze. Každý se musí starat, aby chodil do práce slušně oblečený, aby se choval ke svému vedoucímu nebo k zákazníkům slušně atd. Kdo to nezvládne, dostane padáka. Totéž s tělesnou zdatností a nadváhou. To si každý musí hlídat sám. Kdo to neuřídí, má dostat padáka. Stejně tak se mají starat o fyzický rozvoj svých potomků rodiče. To není starost státu. Do toho nemá stát strkat nos. Může vytvořit legislativní prostředí, které podněcuje k pravidelnému cvičení a zdravé stravě. Může podporovat podnikatele, kteří investují v oblasti fitness. Ale to je vše.

Pokud chceme, aby lidé žili déle a současně aby byla dlouhodobě vysoká i jejich kvalita života, musíme presentovat cvičení svým dětem jako naprosto nezbytnou, nenahraditelnou součást života. V jednom článku na stránce medscape jsem našel převratný pohled na pohybovou aktivitu. Autor označil děti, které nemají příležitost pravidelně a kvalitně se stravovat a cvičit, jako děti žijící v bídě (children living in poverty). Takové děti nemají přístup k restorativním a preventivním formám chování (restorative and preventative behaviour). Pohyb je autorem vlastně definován jako jeden z prostředků preventivní a restorativní medicíny a je tak postaven na úroveň kvalitní stravy, regulace stressu nebo kontroly hmotnosti. To je hrozně důležité takto současný stav společnosti definovat a označit. Nedostatek stravy a pohybu totiž následně ohrožují kvalitu života dětí i v dospělosti. Podle finských vědců měli adolescenti, kteří trpěli na počátku dospělosti (18-19 let) nadváhou nebo byli obézní, při sledování po 38 letech trojnásobnou nemocnost a úmrtnost v porovnání s těmi adolescenty, kteří byli na prahu dospělosti štíhlí!

Lidstvo si ve dvacátém století prodloužilo průměrnou délku života o 30 let. Máme tu 21. století. A již na jeho počátku se ukazuje, že ve dvacátém století získané pozice ztrácíme. Jenže už zde není žádný lék, který by nám život prodloužil bez našeho přispění. Jako byl například penicilin. V tomto století musíme pro udržení současné délky života, případně pro její prodloužení, něco sami udělat. Jinak se bude průměrná délka našeho života i života našich dětí zkracovat.

LITERATURA:

1. PITTMAN, D. (2012): People Living Longer but Not Healthier Lives. In.: MedPage Today, December, 11th.

UPOZORNĚNÍ: Tato informace není zamýšlená jako náhrada za odbornou péči. Před zahájením cvičebního programu nebo před zásahem do stravovacího režimu se vždy poraďte s odborníkem.

Copyright © 2013 PaedDr. Vladimír Kolouch, Ph.D.

Všechna práva rezervována. Rozšiřování nebo rozmnožování tohoto článku nebo jeho částí jakoukoli formou – ať již mechanickou či jinou, v současnosti známou nebo v budoucnosti vyvinutou, včetně xerokopií, fotokopií, zaznamenávání a přenášení na počítačích či v počítačových sítích – je bez písemného schválení autora zakázáno.

Mohlo by vás zajímat