• Novinky
• Zajímavosti
• Zdraví
• Postava
• Výživa
• Stárnutí
• Pro trenéry
• Otázky a odpovědi

Jak reagovat na obezitu?

Obezitu si nevolíme dobrovolně. Obvykle nás “postihne”, zaskočí, překvapí, přihodí se nám. Náhle máme nadbytečné záhyby tuků na břiše nebo nepěkně důlkovanou kůži na stehnech, nevejdeme se do šatů, které jsme si koupili nebo nechali ušít před pouhým rokem. Ať se nám to líbí nebo ne, nadměrné zásoby tuku jsou zde, negativně ovlivňují náš vzhled (což vidíme my i lidé kolem nás) a zdraví (to okamžitě nezaznamenáme a proto se tím obvykle ani příliš nezabýváme). Přitom hrozba pro zdraví je doslova nesmírná. Pokud ji přehlédneme, dříve nebo později za svoji chybu zaplatíme.

Jak na tento nadbytek zásob energie v těle reagovat? I v tomto ohledu se od sebe lidé velmi podstatně liší. V podstatě lze ale nejčastější reakce rozdělit do tří bloků:

1. Vzdor (nejsem obézní, jsem normální a pěkná(ý), lidé kolem mne jsou hubení a nechutně vychrtlí)

Na první upozornění o změně tvaru těla reagujeme často podrážděně a nepřátelsky. Je známou skutečností, že nejsme schopni registrovat jemné změny vzhledu, probíhající pozvolna na nás nebo lidech, se kterými se vidíme denně. Pokud například vidíme svého synovce jen jednou za rok při oslavě vánoc, obvykle se upřímně podivíme nad tím, “jak zase vyrostl”. Pokud vidíme své děti dnes a denně, žádné změny na nich nezaznamenáme a poznámkám o jejich překotném růstu se upřímně divíme. Stejně tak drobné přebytky energie, které se nemilosrdně ukládají na našich hýždích nebo v oblasti pasu, zpočátku nevidíme a pokud probíhají skutečně pozvolna, zaznamenáme je až když nemůžeme dopnout kalhoty u “kostelové šólny” (pro mimobrněnské čtenáře: “u svátečních šatů”). Když si konečně nadbytky tuků uvědomíme a přiznáme, odmítneme často razantně myšlenku, že ovlivňují náš vzhled negativně. V USA existují početné společnosti, které docela vážně tvrdí, že vyšší tělesná hmotnost je vlastně pěkná, nejen že tělesnému vzhledu neubližuje, ale naopak jej zušlechťuje a dodává mu ten správný “šmrnc”. Lidé s optimální hmotností jsou pak označeni za slabochy, kteří podlehli společenské hysterii po hubenosti.

2. Averze (všechno jen nebýt obézní, obezita je ošklivá, nesnesu na sobě ani gram tuku, omezím jídlo)

Tento přístup je nejčastější u mladých lidí, kteří akceptovali v současné společensky převládající pohled, označující obezitu za nepěknou, neelegantní, neestetickou a mají tudíž mnohdy již od dětství ze zvýšených tukových zásob panickou hrůzu. Děsivým důsledkem tohoto stavu je, že až 80% dívek ve věku 12 let přiznává, že drží nějakou dietu. Základní chybou uvedeného typu reakce je chybný předpoklad, že za nevyváženost mezi příjmem a výdejem energie může na prvním místě nadměrná konzumace potravy. Postižení neakceptují skutečnost, že v posledním století došlo k historicky bezprecedentnímu poklesu habituální fyzické stimulace (množství pohybu nezbytného k zajištění nejzákladnějších životních činností), že většina z nás se uživí prací s minimálními požadavky na zatížení svalů, že se naprosto patologicky zvětšila nabídka pasivních forem trávení volného času. Jedinou a zásadní reakcí na zvyšující se záhyby tuku je děs z nadváhy, touha podobat se pro většinu populace nereálným vzorům, presentovaným modelkami, baletkami a sportovkyněmi. Za jedinou formu záchrany před obezitou je považováno omezování příjmu potravy. U těchto osob se dříve nebo později vyvine některá z forem dysmorfofóbie (onemocnění, nesprávně označované termínem poruchy stravování, jako jsou anorexia nervosa a bulimia nervosa).

3. Racionální zpětněvazebná regulace (svoji hmotnost mohu regulovat především aktivními, promyšlenými zásahy do výdeje energie a mírně i do jejího přívodu)

Tento přístup je pragmatický a jako jediný umožňuje celoživotní úspěšnou regulaci tělesné hmotnosti.

Lidé se od sebe liší. Patří k různým somatotypům a podle toho také musí hodnotit svoji postavu. Vysoká tělesná hmotnost ještě neznamená, že je daný člověk obézní. Racionálně uvažující lidé si již dnes plně uvědomují fakt, že základním předpokladem úspěšné regulace hmotnosti je udržení dostatečného množství svalové hmoty. Navíc si uvědomují, že je snazší zbavit se tuku než nabrat svalovou hmotu, a proto věnují převážnou pozornost otázkám výdeje energie. Pokud tedy došlo k vzestupu zásob tuků, zvýší postižený na prvním místě a přednostně její výdej. Je to sice pomalejší a náročnější řešení, zato má jako jediné naději na dlouhodobý úspěch.

V praxi to znamená přehodnotit svůj denní program, konzultovat svůj záměr s kvalitním odborníkem (fitness-wellness konzultantem, osobním trenérem), nechat si od něj sestavit individuální cvičební a stravovací program a ten pak důsledně a dlouhodobě dodržovat. Najít prostory pro cvičení (kvalitní fitcentrum) a nenechat se ničím odradit od přijatého rozhodnutí. Vytrvat. Pokud se dostaví úspěch, setrvat v nově vytvořeném režimu. Pokud se časem problém vrátí, co nejdříve opakovat konzultaci s odborníkem.

Generace, žijící před námi, neměly moc na výběr. Musely na dnešní poměry nesmírně tvrdě pracovat, tj. využívat svoje svaly, aby zajistily živobytí pro sebe a své blízké. My jsme první generací lidstva, která musí pohyb uměle navozovat. Uživíme se administrativní nebo jinou fyzicky nenáročnou prací. Jenže při ní vydáváme minimum energie. Navíc vinou nedostatečné stimulace svalů dochází k jejich ztrátám. A ty se promítnou do největší části denního výdeje energie - do bazálního metabolismu. Vydáváme v porovnání s lidmi, kteří si dokázali svaly udržet, podstatně méně energie i v situaci, kdy nic neděláme. A to je „jednosměrná dálnice“ do obezity.

Cestou zpět je jen klikatá objížďka přes fitcentrum. Posilování. To může prospět, ale i ublížit. Každý, kdo se rozhodne posilovat, si má nechat poradit od odborníka. Chyba může přijít draho. Přesvědčuje se o tom každoročně stále větší počet lidí, kteří v dobrém úmyslu začali spontánně cvičit. Výsledkem jejich snahy nebylo zlepšení, ale zhoršení. Cesta z obezity se po zranění může úplně zablokovat.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 LITERATURA:

1. Andersen, RE, Jakicic, JM. (2003): Physical Activity and Weight Management Building the Case for Exercise. In.: Physsportsmed, Vol 31, No 9.
2. GRUNDY, SM. (1998): Multifactorial causation of obesity: implications for prevention. In.: Am J Clin Nutr 1998; 67(suppl):563S–72S
3. Hill, JO, Wyatt, HR. (1999): Relapse in obesity treatment: biology or behavior? In.: Am J Clin Nutr 1999;69:1064–5.
4. HUDSON, T. (2002): Obesity in Women. In. Medscape. Townsend Letter for Doctors and Patients.
5. STEWART WK, FLEMING LW (1973): Features of a successful therapeutic fast of 382 days duration. Postgrad Med J 1973;49:203–9.
6. Astrup, A, Gotzsche, PC, van de Werken, K, Ranneries, C, Toubro, S, Raben, A,  Buemann, B. (1999): Meta-analysis of resting metabolic rate in formerly obese subjects. In.: Am J Clin Nutr 1999;69:1117–22.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

UPOZORNĚNÍ: Tato informace není zamýšlená jako náhrada za odbornou péči. Před zahájením cvičebního programu nebo před zásahem do stravovacího režimu se vždy poraďte s odborníkem.

Copyright © 2009 Dr. Vladimír Kolouch, Ph.D.

Všechna práva rezervována. Rozšiřování nebo rozmnožování tohoto článku nebo jeho částí jakoukoli formou – ať již mechanickou či jinou, v současnosti známou nebo v budoucnosti vyvinutou, včetně xerokopií, fotokopií, zaznamenávání a přenášení na počítačích či v počítačových sítích – je bez písemného schválení autora zakázáno.

Mohlo by vás zajímat