• Novinky
• Zajímavosti
• Zdraví
• Postava
• Výživa
• Stárnutí
• Pro trenéry
• Otázky a odpovědi

Láska, pravda a obezita

V naší společnosti se po roce 1989 prosadilo tak zvané “láskopravdovství”. Jeho základem byl výrok jistého Václava Havla “láska a pravda vítězí nad zlem a nenávistí”. Jak zvítězila “láska a pravda” dnes vidíme na každém kroku. Krize stíhá krizi, vše se zdražuje bez ohledu na koupěschopnost občanů, politici, jejich kamarádi a příbuzní drze kradou a arogantně tunelují českou ekonomiku. Většina bank a podniků je v rukou cizinců, v parlamentě sedí mladé poslankyně, jejichž slovník si nezadá se slovníkem dlaždičů a které si zajišťují politický postup přes postele mocných kolegů. V zemi vládne totální nevymahatelnost práva, policie víc krade než chrání občany před zloději, lékaři vydírají, životní standard vězňů je vyšší než ten, který stát po 40 až 50 letech poctivé práce zajistil svým důchodcům. Komunisté byli děsní. Dnešní politici jsou o tři sta procent horší.

Jedním z charakteristických rysů láskopravdovství je chápavý přístup ke zločincům, pedofilům, úchylákům všech druhů a stupňů, k nepřizpůsobivým menšinám a přistěhovalcům. Takže žijeme v zemi, kde se mají dobře politici, kmotři a další tuneláři (tj. horní vrstva) - a pak různí nefakčenkové a přivandrovalci (tj. spodní vrstva), kteří dnes ale mají - díky “lásce a pravdě” - vyšší životní úroveň než lidé, kteří celý život poctivě pracovali až dřeli. Obě tyto vrstvy sprostě a drze vyžírají stále se zmenšující střední vrstvu poctivých, pracovitých občanů. Pokud členy horní a dolní vrstvy kritizujete, podají na vás jejich obhájci trestní oznámení a máte potíže. Jste najednou nácek, rasista, xenofob, fašista. A tak většina těch slušných a poctivých občanů drží hubu a krok. Stejně jako za komunistů. Být zloděj nebo nefakčenko je dnes výhodné. Když flákačům řeknete, že jsou flákači, hned začnou křičet o diskriminaci. A každý raději zmlkne. Za diskriminaci jsou větší tresty než za dvojnásobnou vraždu. Za tu hrozí, jak často čteme v novinách, “až 6 let vězení”.

O diskriminaci dnes hovoří stále častěji i obézní. Tlustý člověk se někde uchází o práci a není přijat. Tak je mu to hned jasné - je to diskriminace. Stejná, jako když majitelka módního, načančaného krámku s drahými voňavkami, navštěvovaného nóbl dámami, odmítne jako prodavačku přijmout cigánku. A hned má o problém a tučnou pokutu postaráno. Nastrčená cigánka je nástrojem “láskopravdovců”, kteří chtějí dokázat, že jsme národem rasistů a xenofobů. Žádné racionální vysvětlení, třeba to, že taková prodavačka odradí 90% stálých zákaznic, ani v nejmenší nepomůže. Rasismus, rasismus, rasismus. Člověk má někdy pocit, že se z jeho země stal blázinec.

Obézní již pochopili, že mohou hrát stejně špinavou hru jako naši láskopravdovci a získat tak snadněji zaměstnání a jiné výhody. A současně i jistotu, že nebudou z práce propuštěni. Přece to by byla diskriminace "kvůli obezitě". A to je společensky nepřijatelné. To přece není - jak říkají láskopravdovci - "politický korektní". A tak mnohdy zaměstnavatel přijme raději tlustého zájemce o konkrétní post než aby riskovat soudní spory a finanční ztráty v případě prohraného sporu. To ale podlamuje ekonomiku a snižuje konkurenceschopnost českých, amerických a evropských firem v celosvětovém měřítku.

Soudní lidé se ale proti této šílené a naprosto nesmyslné interpretacii společenských vztahů začínají bouřit. Čím více se různým divným a odchylným skupinám populace ustupuje, tím víc si dovolují, tím víc vyžadují. Tím více společnost vyžírají a ničí. Nesmí se jim ustupovat, stejně jako se nesmí ustupovat únoscům nebo teroristům. Proto se již mnozí přestávají bát a říkají to, co si skutečně myslí. Zatím ale jen velmi nesměle. Pokud příslušník nějaké nepřizpůsobivé menšiny krade, stále platí, že se to nesmí říci nahlas. Protože pravda je v naší zemi v řadě případů totožná s rasismem. Nějaké ústavou zaručené právo na svobodné vyjadřování vlastních názorů, to byla a je jen falešná karta láskopravdovců ve hře na budování současné zlodějské rádoby-demokracie. Kartu práva na svobodu projevu bez potiží přebíjí karta práva krást a bránit se tím, že kritika zlodějen je rasismus.

V Americe jsou nátlakové skupiny, bojující zuřivě za práva obézních. Například organizace NAAFA. Stačí se nějak nepěkně podívat na svého tlustého souseda na sedadle ve vlaku, kde na vás zbývá polovina místa, za které jste si zaplatili. A je oheň na střeše. Diskriminace! Rasismus! Xenofobie!. Tlusťoši se teď pouští do boje za svá práva na pracovištích. Vyžadují přednostní přijímání, vyžadují zákaz propuštění v případě, kdy tlustý člověk zaměstnavateli neodvádí práci, která je pro daný post povinná, standardní a kterou štíhlí zaměstnanci bez problémů zastávají.

Americká administrativa formálně proti obezitě bojuje. Tisíce úředníků vymýšlí různé přihlouplé akce, které mají Američany rozhýbat a omezit jejich přejídání. Tyto akce ale končí jako všechno, co je lidem uměle vnucováno. Nás také komunisté přesvědčovali, že máme milovat SSSR na věčné časy a nikdy jinak. A víte, jak to dopadlo. Dalo by se říci, že do čeho se pustí s vervou úředníci, to je předem odsouzeno k neúspěchu. Úředníci nemohou změnit nic. Čím více pracují, tím více hrabou pod sebe a tím více škody nadělají.

Podpora práv tlusťochů podle mého názoru vede k tomu, že “pohodlí a nenažranost vítězí nad inteligencí a zodpovědností”. Snaha přesvědčit normální občany o tom, že je tloušťka krásná, bude asi stejně úspěšná, jako byla snaha bolševiků přinutit nás milovat Sovětský svaz. Nebo snaha zákonodárců přimět nepřizpůsobivé menšiny k tomu, aby laskavě pracovali a nevyžírali své spoluobčany. Tlustí lidé se se jen drzeji budou domáhat práv na přednostní a dražší léčení, na plnou a štědrou náhradu pracovní neschopnosti, vyvolané obezitou navozenými chorobami a potížemi. Už dnes je realita taková, že když se zaměstnavatel naštve a tlusťocha propustí, má na krku soudy a tresty.

Zdá se, že tato šílená politika ustupováni nezodpovědnosti a neukázněnosti nás všechny nakonec přivede do ekonomické katastrofy. Proto se objevují hlasy, které namísto pronásledování a trestání zaměstnavatelů, zavádění nesmyslných “daní” za tučná jídla či za obezitu, hloupých, úředníky vymýšlených a připravovaných hurá akcí, doporučují v boji s obezitou dát prostor “volné ruce trhu”. Nechť o tom, koho chce nebo nechce zaměstnat, rozhoduje pouze a výhradně konkrétní podnikatel. Jeho rozhodnutí musí být nenapadnutelné. Stejně tak nechť o tom, kolik zaplatí konkrétní člověk za pojištění svého života, rozhoduje konkrétní pojišťovna. Když bude chtít od tlouštíka pětkrát tolik, jako od člověka štíhlého, je to její rozhodnutí. Její podnikatelské riziko. A žádný přiblblý soudce nebo aktivní ombudsman do toho nemá co zasahovat.

Být obézní není nemoc. Obezita je z 99% otázkou životního stylu. Jen asi 2% populace obézních mohou svoje nadměrné zásoby tuku příčítat nesnadno ovlivnitelným faktorům. Pro tyto lidi musíme mít léčbu a sociální podporu. Ostatní jsou obézní na základě vlastního rozhodnutí. Výzkumy jasně prokázaly, že navození negativní energetické bilance vede ke snížení hmotnosti a množství tuku. Že pravidelné, odborně vedené posilování zvyšuje množství svalů a tím i aktivní tělesné hmoty, navozuje vyšší výdej energie a snadnější kontrolu hmotnosti. Kdo dnes nechce být tlustý, ani tlustý být nemusí. Pokud se obrátí na odborníka v oblasti fitness, na osobního trenéra nebo fitness konzultanta, může během několika let navodit zásadní pokles své tělesné hmotnosti a tento pokles dlouhodobě stabilizovat. Něco to samozřejmě stojí. Ale každý musí vědět, za co chce peníze dát. A kdo nemá peníze na cvičení a zdravou stravu, bude jich po čase potřebovat desetkrát více na placení za doktory, léky a pobyt v nemocnici. Kdo to nepochopí, měl by platit za svoji hloupost.

Kdo dnes bojuje za práva menšin, úchyláků, obézních a dalších patologických resp. divných  nebo nestandardních skupin populace, ten jim hlavně škodí. A samozřejmě oslabuje a ničí i celou společnost. To je realita, kterou nemohou “láskopravdovci” pochopit. Tím, že nenesou poživační, nepřizpůsobiví či úchylní lidé následky za svoje nevhodné chování, jsou jen povzbuzováni k tomu, aby se neměnili. Pokud za svoje chyby tvrdě zaplatí, rychle pochopí, že tudy cesta nevede. A budou muset svoje chování a jednání změnit.

Rozhodnutí někoho "diskriminovat" nebo "nediskriminovat" kvůli nadváze nebo obezitě musí být ponecháno plně na rozhodnutí konkrétního podnikatele či zaměstnavatele. Ten musí zvážit, jaké ekonomické důsledky bude dané rozhodnutí pro jeho firmu mít. Podnikatel se může rozhodnout dobře nebo špatně. Když se rozhodne dobře, vydělá. Když se rozhodne špatně prodělá. Nikdo mu jeho ztrátu nenahradí. Nikdo mu do jeho rozhodování nemá co kafrat. Žádný tupý politik, žádný úplatný soudce, žádný pomatený láskopravdovec. Bohužel, v naší zemi “nevymahatelného práva” za chybné rozhodování nikdy nenesou žádné následky ani politici, ani soudci. Za jejich chyby platí dnešní otloukánek, tedy “střední vrstva”. Vrstva těch, kteří tvrdě pracují a nechávají se sprostě okrádat.

Obezita je přes veškerou argumentaci proponentů “fat studies” spojena s vyšší nemocností. Obézni trpí častěji diabetem typu 2, nemocemi srdce, potížemi s klouby a dalšími chorobami. Dosud za své špatné rozhodnutí nestarat se zodpovědně o svoji hmotnost nenesli obézní žádné finanční důsledky. Peníze na jejich léčení se berou ze společného pytle zdravotního pojištění. Statistiky jasně prokázaly, že obézní vyberou z tohoto pytle podstatně více peněz než jejich štíhlí spoluobčané. Neměli bychom bojovat za právo obézních vyžírat zodpovědnější část populace naší země!

To co píši, píši s plnou zodpovědností a na základě hlubokých znalostí. Problematikou prevence a léčby nadváhy a obezity se zabýváme dopodrobna v našem rozšiřujícím kurzu “Kontrola hmotnosti”. Při sestavování učebního textu pro tento kurz jsme prostudovali dopodrobna 577 většinou zahraničních a nejnovějších publikací o příčinách vzniku a způsobech léčby obezity a nadváhy. Názory vyjádřené v tomto článku tedy nejsou jen nějaké moje dojmy. Jsou logickým výsledkem téměř dvouletého studia problematiky kontroly hmotnosti.

LITERATURA:

1. BASHAM, P. (2011): Let the Boss Decide What to Do. In.: www.nytimes.com, November 29
2. BIRCH, LL, PARKER, L, BURNS, A, et al. (2011): Early Childhood Obesity Prevention Policies. Washington, National Academies Press.
3. BLAKE, JS. (2012): Nutrition & You. San Francisco, Pearson Education, Inc. Pearson Benjamin Cummings.
4. BRAY, GA, BOUCHARD, C, et al. (2008): Handbook of Obesity. Clinical Applications. New York, Informa Healthcare USA, Inc.
5. BRAY, GA, RYAN, DH. (2013): Overweight and the Metabolic Syndrome: From bench to Bedside. New York, Springer.
6. BRAY, GA. (1969): Effects of Caloric Restriction on Energy Expenditure in Obese Patient. In.: Lancet, 2, 397-398.
7. SASSI, F. (2010): Obesity and the Economics of Prevention. Fit Not Fat. Geneva, OECD.
8. SIZER, FS, WHITNEY, EN. (2011): Nutrition. Concepts and Controversies. Belmont, Thomson, Wadsworth.
9. SMOLIN, LA, GROSVENOR, MB. (2010): Nutrition and Weight Management. New York, Chelsea House.
10. SMOLIN, LA, GROSVENOR, MB. (2010): Nutrition for Sports and Exercise. New York, Chelsea House.

UPOZORNĚNÍ: Tato informace není zamýšlená jako náhrada za odbornou péči. Před zahájením cvičebního programu nebo před zásahem do stravovacího režimu se vždy poraďte s odborníkem.

Copyright © 2013 PaedDr. Vladimír Kolouch, Ph.D.

Všechna práva rezervována. Rozšiřování nebo rozmnožování tohoto článku nebo jeho částí jakoukoli formou – ať již mechanickou či jinou, v současnosti známou nebo v budoucnosti vyvinutou, včetně xerokopií, fotokopií, zaznamenávání a přenášení na počítačích či v počítačových sítích – je bez písemného schválení autora zakázáno.

Mohlo by vás zajímat