Přerozdělování, kultura a fitness

Již delší dobu mne dráždí houževnatě přežívající socialistický princip přerozdělování. Chápu, když více vydělávající přispívají své společnosti o něco více na daních. Z takto vybraných peněz pak stát může financovat některé oblasti, v nichž chybí peníze a které jsou přitom pro zdravý chod společnosti nezbytné. Jenže je nutné odlišit, co má a co nemá stát z daní svých výkonnějších obyvatel podporovat. Peníze by například neměly dostávat jisté menšiny, které si zvykly na to, že když neplatí nájem, nic se neděje. Zatímco úředníci tvrdými pokutami vynucují standardní platby z řádového občana, členové jistých menšin se jen pobaveně smějí. Na ně zákony neplatí. Mají přece lidská práva! Flákat se, podvádět, vyžírat ostatní členy společnosti!

Podle mne buď zákon platí pro všechny, nebo pro nikoho. Stejné je to s přerozdělováním financí. Pokud stát chce přispívat na rozvoj jedné oblasti, musí přispět i na rozvoj oblastí jiných, stejně prospěšných a potřebných. Peníze v praxi většinou nejdou tam, kde prospějí celé společnosti. Tok peněz je spíše určen přízní konkrétního ministra nebo jiného úředníka či „šibala“ ke konkrétní skupině nebo oblasti lidské činnosti. Nebo vše běží podle známého hesla „Já na bráchu, brácha na mne“.

Nedávno jsem své názory na toto téma presentoval v článku „Tomáš Töpfer“. Nelichotivě jsem se vyjadřoval k faktu, že pan senátor bere jaksi samozřejmě, že stát dotuje „cenu vstupenek“ do divadel. Pozastavil jsem se nad faktem, že stát na vstupenky přispívá, přestože pobyt v divadle můžeme řadit mezi typické „pasivní formy trávení volného času“. Ty v dnešní době nezajišťují regeneraci člověka, který většinu pracovní doby prosedí u psacího stolu. Přesto peníze do divadel jdou. Jiná sféra, oblast fitcenter, přitom byla nemilosrdně hozena na pospas „volné ruky trhu“.

„Když si na sebe nevyděláte, fitcentrum zavřete“, říká volná ruka trhu. Když pan senátor řekne, že „je moc slimáčků na trochu málo kapustičky“, musí se slimáčkům kapustičky přidat, aby nemuseli jít hledat jinou. Jinak řečeno, pokud je moc divadel a herců a málo zájemců a danou produkci, měla by se některá divadla zavřít a někteří herci by si měli najít jiné živobytí. To mi připadá rozumné. Tak to alespoň dnes platí v oblasti fitness. Pokud je cena vstupného do fitcentra vysoká, musí zájemci o cvičení více zaplatit. Pokud si na sebe fitcentrum nevydělá, musí je majitel dotovat z jiné činnosti nebo zavřít. Kdyby lidé chtěli místo do fitcentra jít do divadla, to by byla jiná. Na divadlo stát peníze má. Fitcentra se nedotují, divadla se dotují. Divná logika.

Fitcentra přitom představují nové, moderní typy společenských kontaktů, postavené na principu zvýšené tělesné aktivity. Fyzická aktivita bezesporu posiluje zdraví a urychluje regeneraci po převažující duševní zátěži dneška. Na podporu prospěšné a zdravé aktivity nemáme. Na podporu dvouhodinového „kulturního posedávání v divadle“ peníze máme. Kdo o tom, sakra, rozhoduje?

Psal jsem podobně podrážděné články již v předchozí verzi stránky fitnet.cz. Dostával jsem na ně stejně podrážděné reakce od milovníků divadla (s podivem, že si na webu našli moji stránku). Z nich jsem se dozvěděl, že jsem barbar a nevzdělanec. Po čase jsem raději články s politickým podtextem omezil na absolutní minimum a věnoval se raději klasickým tématům. Měl jsem pocit, že jsem sám, že podobně jako já vidí problém jen nepatrný počet čtenářů.

Proto mne zaujal článek Dr. Macka na jeho stránce www.viditelnymacek.cz , v němž komentuje návrh Milana Knížáka na zrušení vstupného do jím spravované organizace. Snad se na mne pan doktor nebude zlobit, když část jeho textu přetisknu:

„Velmi nepravicový postoj zaujal Milan Knížák v otázce vstupného do jím spravované státní instituce, Národní galerie, neboť je stručně vyjádřitelný komunistickým ideálem "Každému podle jeho potřeb", což příliš nechápu. Na druhé straně velmi chápu, že chce-li, aby byl vstup do Národní galerie "zadarmo" (tedy, aby jej nedobrovolně ze svých daní platila i spousta lidí, která nemá o jím nabízené "potřeby" zájem, neboť nic na světě není skutečně "zadarmo"), pak musí svoje přání zabalit do zatraceně ušlechtilejšího obalu, než je snaha o zmohutnění instituce a jejího rozpočtu, tedy o zvětšení prestiže a moci.

V módě je dnes, tak jako ostatně vždy a všude, něco celospolečenského, ušlechtile výchovného, duši povznášejícího, prostý lid kultivujícího. Proto lze s pravděpodobností hraničící s jistotou očekávat vznešená slova o "výuce národa k lásce k umění", o "zušlechťování uměním" a obdobně nenapadnutelné cukerínové ušlechtilosti.

Jistě se najde spousta odborníků s argumenty, kterak výtvarné umění opravdu zušlechťuje duši, kterak člověk, protažený patřičnými výstavami, přestane žít zavrženíhodným životem (kupříkladu přestane chodit hrát karty, chodit na fotbal nebo hokej, chodit za ženskými, kouřit, pít, brát drogy, flákat se v zaměstnání - tedy přestane být jako spousta umělců, vytvářejících ta ušlechtilá umělecká díla ) a stane se jemnějším, slušnějším a společensky hodnotnějším. Nebudu ironizovat, a nerozepíšu se tedy o tom, že znám spoustu moderního umění, které ve mně naopak vybuzuje ty nejnižší pudy a choutky (včetně některých děl Knížákových) a dělá ze mě agresivního jedince, vezmu naopak tento argument za platný a pokusím se jej zobecnit.

Jistě nikdo nepopře, že stále platí sokolské "V zdravém těle zdravý duch" a že soustavné cvičení a sportování vůbec je společensky velmi žádoucí. Dobrá, pak navrhuji zrušit vstupné do všech fitness - center, tělocvičen a sportovišť vůbec, zrovna tak jako poplatky na lyžařských vlecích či tenisových kurtech a platit je dotacemi ze státního rozpočtu. (Macek, 2007)

Jsem rád, že problém začíná stejně jako já vidět více lidí. Stav je stejně paradoxní, jak s oněmi výše zmíněnými menšinami. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že jejich členové nepracují, nevzdělávají se, neinvestují do své budoucnosti, že sedí většinu dne v hospodách, utrácí zde peníze, jimiž je a jejich děti společnost podporuje, že se nestarají o vzdělávání svých dětí. To, zdá se, není problém. Problém je, když někoho, kdo neplatí za nájem, teplo, plyn, vodu a elektřinu, chce konkrétní úřad vystěhovat z bytu. To se hned objeví bojovníci za lidská práva a mají plná ústa slov o nutnosti podporovat sociálně slabší. Stejně absurdní je, že se nikdo nepozastavuje nad tím, proč, z jakého důvodu, je podporován jeden zájem člověka, ale druhý je arogantně přehlížen.

No, nechci to zbytečně rozebírat. Ale každý by se nad tím měl zamyslet a před příštími volbami se kandidáta na politický post zeptat, jaký má na otázku přerozdělování a dotací názor. Pokud zájemce o politickou funkci řekne, že podpora neplatičů a šikanování solventních občanů je v pořádku, pokud řekne, že na divadla se dotace vztahují a na fitcentra nevztahují, mělo by nás to přimět k činu.

Neměli bychom takové politiky volit. Protože pokud je zvolíme, budeme „nedobrovolně platit potřeby ostatních, o které my nemáme zájem“.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

LITERATURA:

MACEK, M. (2007): Pondělní glosy. 15.1.2007.

UPOZORNĚNÍ: Tato informace není zamýšlená jako náhrada za odbornou péči. Před zahájením cvičebního programu nebo před zásahem do stravovacího režimu se vždy poraďte s odborníkem.

Všechna práva rezervována. Rozšiřování nebo rozmnožování tohoto článku nebo jeho částí jakoukoli formou – ať již mechanickou či jinou, v současnosti známou nebo v budoucnosti vyvinutou, včetně xerokopií, fotokopií, zaznamenávání a přenášení na počítačích či v počítačových sítích – je bez písemného schválení autora zakázáno.

Mohlo by vás zajímat

Tomáš Töpfer

V minulých letech jsem na stránku „fitnet“ zařazoval do samostatné sub-sekce „Politika“ i články, v nichž jsem se vyjadřoval k otázkám života kolem nás. K politice. Občas jsem do textu některých článků vřadil…

Více informací

Přerozdělování, kultura a fitness

Mohlo by vás zajímat

Tomáš Töpfer

Rychlý kontakt