• Novinky
• Zajímavosti
• Zdraví
• Postava
• Výživa
• Stárnutí
• Pro trenéry
• Otázky a odpovědi

Princip hormese

Už jste  někdy "přebrali"? Znáte to! Je nějaká příležitost - narozeniny, svatba, ukončení dlouholetého studia - sejdou se přátelé a známí, mluví se, jí se a k tomu se trochu popíjí. Jenže najednou se to nějak vymkne z ruky. Někdo nám stále nalévá, na pití sice ani nemáme moc chuť, ale nechceme se lišit. A tak neodmítáme. Sklenička, pak ještě jedna, pak už to ani moc nepočítáme. Cítíme se uvolnění, smějeme se věcem, které by nás ve střízlivém stavu spíše pohoršily nebo naštvaly, sami mluvíme jako o závod, ke všemu se vyjadřujeme, halekáme a povykujeme. Svět jeví se nám snadný a ani trochu vadný.

Druhý den je to jiné. Horší. Hlava jako škopek, v ústech jako v polepšovně, o žaludku raději pomlčet. Den je ztracený, těšíme se do postele a přisaháme si, že do nás už nikdo v životě nedostane ani kapku alkoholu. Jsme naštvaní hlavně na sebe, zvláště pokud si matně vzpomeneme na to, co jsme všechno říkali a mnohdy i dělali. Hrůza pomyslet! Ta ostuda, nejraději bychom se neviděli. Jenže zdravé tělo vyloučí buněčný jed, kterým alkohol ve své podstatě je, nastaví opět rovnováhu (homeostasu), za den či dva se cítíme lépe. Obvykle zjistíme, že to zase tak velká ostuda nebyla, ostatní na tom nebyli lépe a mnohé naše prohřešky proti bontonu vůbec nezaznamenali.

Čím méně často si během roku alkohol dopřejeme, tím vyšší je nebezpečí děsivých dopadů jeho jednorázové nadměrné konzumace na náš organismus. Například když podlehneme náladě večírku nebo slavnosti a přestaneme se v pití kontrolovat. Alkohol v nás něco změní, zablokuje přirozené zábrany, a tak se náhle chováme (zdvořile řečeno) nestandardně. Zkušený alkoholik lépe kontroluje svoje chování během divokého večírku, zná reakci svého těla na daný typ nápojů, a navíc jeho tělo snese beze škod daleko větší množství podávaných jedů v porovnání s nezkušeným účastníkem večírku. „Notorik“ má na alkohol vyšší toleranční limit. Stejné škody u něj nadělá až podstatně více škodlivin.

Něco podobného zjišťujeme i při hodnocení reakce lidského organismu na pohybovou zátěž. Pokud denně cvičíme ve fitcentru, víkendy trávíme na kole, na horách nebo na hřišti a většinu dovolené plaveme, hrajeme volejbal nebo lezeme po skalách, nepředstavuje pro nás náhlé zvýšení pohybové aktivity žádný problém. Pokud přivezou před dům uhlí a je nezbytné je do večera odnosit do sklepa, zvládne fyzicky zdatný člověk takový zvýšený nával práce bez zjevných škod a potíží. Sice trochu cítí druhý den svaly, ale nebrání mu to v normální činnosti.

Horší je, pokud máme sedavé zaměstnání, našim koníčkem jsou šachy, kouření dýmky nebo mariáš. Pokud volný čas trávíme většinou před televizní obrazovkou, v divadle, kině nebo na koncertech. A dovolenou ve visuté síti na verandě chaty. Naše svaly, kosti, vazy, šlachy a další složky hybného systému si na sníženou zátěž rychle zvyknou a přizpůsobí se jí snížením tolerančního limitu. Pokud přinutíme pod tlakem okolností svoje ochablé svalstvo nosit několik hodin kýble s uhlím, splníme k radosti svých blízkých potřebný fyzický úkol. Druhý den ale litujeme. A pocity, navozené přetížením svalů, mají hodně společných rysů s pocity, vyvolanými nepřiměřenou konzumací alkoholu. Bolí nás celý člověk a trvá pár dní, než to přejde.

Jinak řečeno, všeho moc škodí. Ale o tom, co je to „moc“, rozhoduje naše zkušenost s daným typem zátěže. Každá zátěž je stres. Každý stres, působící na lidský organismus, jej poškozuje. Organizmus ale není pasivní hráč. Brání se. Analyzuje podstatu škodlivého vlivu a automaticky přestavuje některé své funkce tak, aby negativní dopad stresu snížil. Hledá postupy dosažení stavu, kdy stejná zátěž nenapáchá v budoucnosti tolik škod. Pro člověka pak z toho plyne následující závěr. Totální eliminace většiny příčin stresu má na nás silně negativní vliv.

Jinak řečeno, jakákoli tělu škodící látka nebo situace vyvolává obranné kroky, které v praxi zvyšují odolnost organismu. A to nejen proti konkrétnímu stresoru. Zvyšuje se i tzv. "nespecifická odolnost", tj. zdatnost a výkonnost člověka. Tento vztah označujíc vědci termínem „hormese“. Přiměřená hladina stresu vyvolává optimalizaci funkcí organismu. Pokud je ale vliv stresoru nadhraniční nebo jeho působení je dlouhodobé, kapacita těla odolávat jeho tlaku se snižuje.

Pohyb byl miliony let povinný. Neměli jsme na vybranou, zda se chceme nebo nechceme hýbat. Nedostatek pohybu znamenal nedostatek potravy, který tělo oslaboval a zvyšoval podstatně riziko smrti. Habituální (nezbytná, každodenní, nevyhnutelná) zátěž udržovala svaly, kosti a jednotlivé orgány v optimálním funkčním stavu. Ten umožňoval zvládat nezbytné každodenní činnosti a navíc zajišťoval  dostatek reservní kapacity pro řešení nečekaných, mimořádných úkolů a nároků.  

Dnes se živíme převážně duševní prací. Tělo chřadne, adaptuje se směrem dolů. Nejsme vystavování každodenní dávce stresu pro svaly, kosti a zabezpečující orgány. Činnosti, které běžný člověk před sto lety bez obtíží zvládal, představují pro většinu z nás hraniční, zdraví ohrožující hladinu stimulace. Ta vyvolává bolest a nepříjemné pocity. Tělo nemá dostatek enzymů zajišťujících složité mechanismy uvolňování energie a odplavování tkáňových metabolitů. Svalové buňky nemají dostatek energie, jsou zahlceny zplodinami metabolismu, většina pohyb zjišťujících orgánů a orgánových systémů je přetížena a hroutí se.

Lidský organismus má mohutnou kapacitu reagovat na měnící se podmínky vnějšího prostředí. Pokud na nás delší dobu působí jistý typ podnětů (chlad, teplo, alkohol, záření, tělesná zátěž atd.), mění organismus své vnitřní prostředí s cílem udržet rovnováhu s prostředím vnějším. Pokud si denně dopřejeme něco alkoholu, zvýší tělo množství enzymů, urychlujících procesy odstraňování daných buněčných jedů. Velká dávka alkoholu může organismus zničit, malé dávky zvyšují jeho odolnost vůči chemickému stresu a tím i vyšší pravděpodobnost přežití. Vyjádřeno lidsky, znamená princip hormese, že „alkohol, podávaný v malých dávkách, neškodí v jakémkoli množství“.

Pravidelné cvičení ve fitcentru je dnes naprostou nezbytností. Navozuje podmínky, na které je náš organismus nastaven a které z našeho života vinou překotné industrializace zmizely. Bez těchto podmínek se organismus dopouští chyb a zvyšuje se pravděpodobnost jeho selhání. Velká pohybová zátěž může tělo vážně ohrozit, může například vyvolat rhabdomyolýzu nebo kompartmentový syndrom. Malé opakované zátěže zvýší množství svalů, jejich sílu, a celkovou zdatnost člověka. Odolnost organismu ve vztahu k pohybové zátěži se následně pozitivně promítá i v jeho vyšší odolnosti k jiným typům stresů.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

LITERATURA:

1. AXELROD, D, KATHY BURNS, K, DEVRA DAVIS, D, VON LAREBEKE,N. (2004): “Hormesis”—An Inappropriate Extrapolation from the Specific to the Universal. In.: INT J OCCUP ENVIRON HEALTH 2004;10:335–339
2. Calabrese, EJ, Baldwin, LA. (2003): Toxicology rethinks its central belief. Hormesis demands a reappraisal of the way risks are assessed. In.: NATURE, VOL 421, 13.

Mohlo by vás zajímat