• Novinky
• Zajímavosti
• Zdraví
• Postava
• Výživa
• Stárnutí
• Pro trenéry
• Otázky a odpovědi

Sebevražda pohodlím

Sebevražda v užším slova smyslu je chování zaměřené k násilnému ukončení vlastního života. Obvykle se lidé k sebevraždě rozhodnou v nějaké mimořádně stresové situaci, v tíživém postavení, pod vlivem negativních emocí. Pokud nešťastný útok na vlastní život přežijí, obvykle se později diví, jak mohli jednat tak zkratkovitě, a obdobnému chování se v dalším životě vyhnou.

V širším smyslu slova můžeme za sebevražedné považovat každé chování, které ve svých důsledcích vede ke zkrácení života daného jedince. Příliš rychlá jízda motorovým vozidlem, neužívání bezpečnostních pásů, nerespektování dopravních předpisů, nadměrná konzumace alkoholu, kouření, experimentování s drogami – to vše nás vede směrem, který délce ani kvalitě života příliš neprospívá. Život je pod vlivem negativních podnětů obvykle předčasně ukončen.

Jednou z nejčastějších forem sebevraždy v širším slova smyslu je obezita. Nadměrné nahromadění tukových zásob vinou nevyváženosti mezi příjmem a výdejem energie. Odborníci v USA odhadují, že vinou obezity umírá jen v tomto průmyslovém kolosu předčasně každý rok téměř 400 tisíc lidí. Čtyři sta tisíc předčasných úmrtí. V širším slova smyslu čtyři sta tisíc sebevražd ročně.

V polovině minulého století se proslavila definice obezity jako “sebevraždy vidličkou a nožem”. Již tehdy bylo k dispozici dostatek přesvědčivých důkazů o negativním dopadu nadměrných tukových zásob na délku i kvalitu života. Obézní lidé prokazatelně dříve umírali a během života trpěli větším počtem nemocí a potíží. V následujících letech výsledky přísně sestavených vědeckých výzkumů tento lidový postřeh jednoznačně podpořily. Lidé si uvedené závěry vzali k srdci a hledali cesty k prevenci a léčbě obezity. Bez snahy o plné pochopení podstaty tohoto nesmírně rozšířeného stavu. Nadšeně a spontánně. A nesprávně!

Nastala doba omezování příjmu energie. Snad každý měsíc se na trhu objevila nová dietní kůra, která o sobě při svém zrodu sebevědomě tvrdila, že je tou konečně pravdivou a jedině správnou. Ale snaha udržet zásoby tuku na uzdě omezováním příjmu potravy se ukázaly být jednoznačně neúspěšnou. Od zrodu prvních diet již uplynula spousta vody, světlo světa spatřily tisíce diet, přesto počty obézních soustavně rostou. Dnes spadá do kategorie osob s nadváhou a osob obézních v USA 62% populace, v Anglii pak jedna polovina žen a dvě třetiny mužů. Jedná se přitom o země, v nichž vyšlo nejvíce knih o obezitě a kde bylo vypracováno nejvíce diet.  Jen tak mimochodem, Česká republika zaujímá v Evropě nechvalné čtvrté místo v počtu obézních.

Závěr ze selhání snahy o kontrolu hmotností pomocí diet je naprosto jasný. Obezita se nedá zjednodušeně svést na nadměrný přívod energie. Stejně jako nemůžeme prstem stoprocentně jistě ukázat na viníka, když se perou dva sourozenci. Vina za spuštění rvačky je zřídka jen na jednom z nich. Stejně tak v případě vzniku a rozvoje obezity u každého z nás nejsou na vině jen vidlička s nožem.

Je čas se na problém konečně podívat střízlivě. Příjem a výdej energie tvoří houpačku, která funguje jen v situaci, kdy na obou stranách sedí děti nebo osoby o stejné tělesné hmotnosti. Pokud na jednu stranu houpačky posadíme pětikilové dítě, zůstane tato strana ve vzduchu i v případě, kdy na druhou stranu zasedne dítě desetikilové. Je vlastně úplně jedno, kdo usedne na druhou stranu houpačky. Může to být dítě desetikilové nebo stokilový chasník – výsledek bude vždy stejný. Těžší jedinec bude nehybně sedět u země a pětikilové dítě bude komíhat nožičkami vysoko ve vzduchu. Houpání bude nemožné.

Nechceme tím říci, že se nemáme u stolu krotit, že se můžeme po chuti nacpávat dobrotami od rána do večera. Problém s tělesnou hmotností však u většiny současných obézních neleží v kontrole chuti k jídlu. Klíč k udržení stabilní, optimální hmotnosti je dnes naprosto jednoznačně na straně výdeje energie. Na druhé straně houpačky. Místo pětikilového dítěte na tuto stranu musíme posadit takového jedince, který svojí hmotností zhruba odpovídá svému předpokládanému společníku. Proti pětikilovému dítěti bychom mohli posadit jen pětikilové dítě. Proti stokilovému chasníkovi může zasednout stejný pořez.

Pokud za den vydáme – včetně bazálního výdeje energie – například 1600 kcal, můžeme si na talíř naložit pouze stravu o stejné energetické hodnotě. Té ale nebude příliš, a určitě neuspokojí naši přirozenou chuť k jídlu. Malý výdej energie nám umožní jen její malý příjem. Proti pětikilovému dítěti můžeme na houpačku posadit jen stejně vážící děťátko. Pokud ale vydáme řekněme 4000 kcal, na talíř si můžeme během dne naložit tolik, že to skoro nesníme.

V čem je tedy problém? V nedostatku pohybu! Nic nás dnes do intenzivní pohybové aktivity nenutí, na svůj vezdejší chléb si většina z nás vydělá pohodlným posedáváním za psacím stolem. Telefonováním, ťukáním do klávesnice počítače, točením volantu. Když přijdeme z práce, jsme psychicky unaveni, máme pocit, že si zasloužíme odpočinek a tak se chováme podle vzorů, které nám předali naši otcové. Naložíme si plný talíř a pustíme se do jídla. Sedneme do pohodlného křesla k televizi a odpočíváme.

Jenže v porovnání s našimi otci jsme během dne v práci vydali jen zlomek energie. Práce na stavbě, v lese, na poli, v dolech vyžadovala velký výdej energie. Během oněch 8 hodin práce naši předci nejen vydělali jistý peníz na živobytí, ale současně vydali i velké množství energie. Když po práci přišli domů, mohli si spokojeně sednout ke stolu, dosyta se najíst a odpočívat. Obnovovat svoji pracovní sílu konzumací energie a pasivní polohou těla. Mohli se po chuti najíst naprosto bez obav. Na druhé straně jejich pomyslné houpačky seděl pěkně urostlý chlapík. Žádné vyhublé, podvyživené, pětikilové vyžle. Žádný hubený chcípák.

My v práci vydáme hodně duševní energie, ale té tělesné jen skutečné minimum. Ve většině průmyslově vyspělých zemí dnes představují “bílé límečky”, jak se označují v anglosaském světě úředníci, více jak 75% všech zaměstnanců. Proto také když se vrátíme z práce, nemůžeme jako naši otcové spravedlivě odpočívat. Na druhé straně naší houpačky sedí dítě, jehož hmotnost jen zřídka přesáhne pár desítek kilogramů. Ani nemusíme nějak moc jíst a houpačka se stejně zastaví. Sedíme na zemi a náš hubený společník se zmítá vysoko ve vzduchu.

Proti našim předkům musíme svůj volný čas rozdělit na dvě části. Na onu tradiční, kterou trávíme v lůnu rodiny, zeptáme se dětí na známky ve škole, pustíme si televizi nebo zasedneme k prostřenému stolu. To je ona navyklá a příjemnější část mimopracovní doby. Pokud ale nechceme být obézní, pokud nechceme vážně ohrozit svoje zdraví, délku a kvalitu svého života, musíme se vydat do fitcentra a během hodinky cvičení vydat takové množství energie, které přemění onoho frňouse na druhé straně pomyslné energetické houpačky v dobře narostlého, svalnatého chlapíka. Pak se teprve můžeme po chuti najíst. Dát si do nosu.

Kontrola hmotnosti dnes nespočívá v menších talířích a pevné vůli odolat lákání chutné stravy. Obezita není sebevražda vidličkou a nožem. Obezita je sebevražda pohodlím. Sebevražda, která má svoji podstatu v naší dlouhodobé neschopnosti zvýšit účinně každodenní výdej energie odpovídající strukturou záměrné pohybové činnosti. Jednodušeji řečeno cvičením.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

LITERATURA:

1. BOOTH, FW, GORDON, SE, CARLSON, ChJ, HAMILTON, MT. (2000): Waging war on modern chronic deseases: primary prevention through exercise biology. J.Appl. Physiol. 88:774-787.
2. BOOTH, FW, ChAKRAVARTHY, MV, GORDON, SE, SPANGENBURG, EE. (2002): Waging war on physical inactivity: using modern molecular ammunition against an ancient enemy. J Appl Physiol 93: 3–30, 2002.
3. BUCKWORTH, J, DISHMAN, RK, (2002): Exercise Psychology. Champaign, Human Kinetics.
4. PAFFENBERGER, RS, OLSEN, E. (1996): LifeFit. Champaign, Humen Kinetics.
5. RAY, R, EIESE-BJORNSTAL, DM. (1999): Counseling in Sports Medicine. Champaign, Human Kinetics, 1999.
6. WHO/FAO (2003): Diet, nutrition,  and the prevention of chronic diseases. Geneva, World Health Organization.
7. WHO EUROPE (2000): CINDI Dietary Guide. ISBN 92 890 1183 1.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

UPOZORNĚNÍ: Tato informace není zamýšlená jako náhrada za odbornou péči. Před zahájením cvičebního programu nebo před zásahem do stravovacího režimu se vždy poraďte s odborníkem.

Copyright © 2009 PaedDr. Vladimír Kolouch, Ph.D.

Všechna práva rezervována. Rozšiřování nebo rozmnožování tohoto článku nebo jeho částí jakoukoli formou – ať již mechanickou či jinou, v současnosti známou nebo v budoucnosti vyvinutou, včetně xerokopií, fotokopií, zaznamenávání a přenášení na počítačích či v počítačových sítích – je bez písemného schválení autora zakázáno.

Mohlo by vás zajímat