• Novinky
• Zajímavosti
• Zdraví
• Postava
• Výživa
• Stárnutí
• Pro trenéry
• Otázky a odpovědi

Jsme tlustí? A je obezita větší problém než jsme se dosud domnívali?

Dnes je divná doba. Ještě relativně nedávno se v každé oblasti lidské činnosti vědci shodli na nějakém názoru. Vznikl dokonce výraz, který takovou širokou shodu označuje. Je jím “konsensus”, a slovník cizích slov jej definuje jako “shoda názorů, souhlas, společný postoj”. Laická veřejnost byla v minulosti s takovým souhrnným názorem seznamována v novinách, televizi, časopisech a odborné literatuře. S nástupem Internetu se ale kromě takového shodného názoru na konkrétní otázku můžeme setkat i s názory méně častými, zásadně se od konsensu lišícími. Pro laickou veřejnost je proto dnes problém udělat si jasný názor na řadu otázek života. Konsensus představoval “zlatou střední cestu”, která se vždy v životě ukazovala být nejméně riskantní. Byla obvykle nejbezpečnější. Dnes se stále častěji setkáváme i s názory krajními, které mohou pro náš život představovat i značné riziko. Na druhé straně se občas ukáže, že konsensus je nesprávný, a je nutné pohled na danou oblast znalostí změnit.

V oblasti kontroly hmotnosti je nejčastěji při hodnocení stavu organismu používán Body Mass Index (BMI). Ten umožňuje na základě dvou podkladů, které jsou snadno změřitelné - tělesné výšky a tělesné hmotnosti - vypočítat konkrétní index (číselnou hodnotu). Ten pak porovnáme s odpovídajícími normami a máme hrubou představu, do které kategorie hmotnosti patříme. Podle toho se pak můžeme rozhodnout pro odpovídající intervenci. Buď jíst více nebo méně, případně zvýšit nebo snížit množství pohybu. Dlouhá léta byl BMI nenapadnutelným standardem. Představoval “shodu názorů, souhlas, společný postoj”. Nyní si ale ukázuje, že je velmi nepřesný. Zařazuje například kulturisty, kteří mají v soutěžní formě obvykle velmi malé množství tuku (pod 5% celkové hmotnosti), do kategorie “obézní” nebo alespoň “s nadváhou”. Vynikající brněnský kulturista MVDr. Libor Minařík vážil při výšce 174 cm v přípravě na soutěž přes 90 kg. To jej řadilo do kategorie “obézní”. Přitom jeho množství tuku patřilo k nejnižším mezi sportovci, včetně vytrvalců. Měl ohromné množství svalů. Ty byly příčinou jeho vysoké hmotnosti. Tuku měl velmi málo.

Ještě v polovině minulého století nepředstavovala nepřesnost BMI nějaký velký problém. Většina lidí pracovala fyzicky a tak byl jejich výdej energie vysoký. Měli dostatek svalové hmoty a tedy i vysokou hodnotu aktivní tělesné hmoty. Tím byl logicky vysoký i jejich bazální energetický výdej. Lidí tlustých bylo tehdy méně než dnes. A většinou se jednalo o “manifestně obezní”. O viditelně tlusté jedince. Nemuselo se ani nic počítat. Stačilo se podívat a vše bylo jasné. Dnes je situace poněkud jiná. Přibývá osob se “sarcopenickou nadváhou a obezitou”. Jejich BMI je řadí do kategorie “normální” nebo “s nadváhou”, ve skutečnosti ale mají tolik zásobního tuku, že spadají do následující vyšší hmotnostní kategorie. Jenže kdykoli se zváží a vypočítají si hodnotu BMI, jsou spokojeni. Mohou si říci “moje hmotnost je dobrá a nemusím ji nijak měnit”. Tento závěr je přitom naprosto chybný. Nadbytek tuku u nich zvyšuje riziko vzniku řady závažných onemocnění. Tím, že se svojí hmotností nic nedělají, nástup nemocí podporují.

Jedna nová vědecká studie se snažila zjistit, zda je současná epidemie nadváhy a obezity nadhodnocena nebo podhodnocena. Zda je ve skutečnosti méně nebo více lidí, ohrožených nadměrnými zásobami tukové tkáně. Podle statistik je dnes ve většině průmyslově rozvinutých zemí zhruba jedna třetina osob "s nadváhou" (BMI 25 kg/m² až 29,9 kg/m²), jedna třetina pak spadá do kategorie “obézní” (BMI nad 30,0 kg/m²). Jistá nepříliš významná část populace pak spadá do kategorie “s podváhou”. Z toho logicky vyplývá, že poslední třetina by měla mít optimální tělesnou hmotnost. Je tento odhad správný? Má skutečně každý třetí občan “normální”, zdravou hmotnost? A jsou v tomto ohledu na tom stejně muži i ženy?

Dr. Eric Braverman, professor integrativní mediciny na “Weill Cornell Medical School” v New Yorku ve svém výzkumu porovnal vypočítané hodnoty BMI téměř 1.400 mužů a žen s výsledky měření pomocí techniky DXA scan (Dual-energy X-ray absorptiometry). Tato technika je používána hlavně při hodnocení hustoty kostí. Umí ale současně i změřit kompozici těla - a tedy velmi přesně posoudit skutečné množství tukových zásob - a to s podstatně větší přesností, než to dokáže hydrostatické vážení (zlatý standard posuzování kompozice těla). Dr. Braverman a jeho tým tak získali dvě sady výsledků měření - jednu pomocí BMI a druhou pomocí DXA. Měření pomocí metodiky DXA přitom dodalo velmi přesné hodnoty hmotnosti tuku, svalů a kostí sledovaných mužů a žen.

Porovnání výsledků obou typů měření bylo překvapivé i pro vědce. Zatímco BMI označil z daného vzorku 1.400 osob jako "obézních" jen 26% z nich, zařadila technika DXA do této kategorie celkem 64% posuzovaného vzorku. Zlatý standard hodnocení hmotnosti těla - BMI - tak nesprávně ohodnotil celkem 40% sledovaného souboru. Jinak řečeno, po světě běhají miliony lidí, spokojených se svojí hmotností, chlubících se tím, že je jejich hmotnost řadí do kategorie “normální”. Přitom mají nadměrné zásoby tuků a jejich zdraví je ohrožené! Je to podobné, jako s diabetem. Statistiky uvádí, že je jistý počet diabetiků, kteří o svém ochoření již ví. Ale asi třetina všech diabetiků zatím o svém onemocnění neví. A žijí, jako by se nic nedělo. Svoji chorobu tak jen výrazně zhoršují.

To znamená pro praxi velký problém. BMI není metodika, primárně určená k zjišťování množství tuku. A je nutné si uvědomit, že nikoli celková hmotnost, ale hmotnost tuku je nejlepším prediktorem rizika vzniku chronických neinfekčních nemocí, které dnes zabíjí nejvíce obyvatel této planety. BMI jen lékařům umožňuje zhruba zařadit pacienta do kategorie osob, u nichž je vyšší riziko onemocnění některými chorobami, jako jsou hypertenze, nemoci srdce, diabetes typu 2 a nádorová onemocnění. A toto riziko se zvyšuje, pokud je BMI nad 30,0 kg/m². Ale jak vyplývá z výzkumu, chyba hodnocení byla 40%. Takže velký počet ohrožených (u mužů jedna čtvrtina, u žen více jak polovina) se cítí v bezpečí, nevidí důvod rozhodnout se pro intervence (stravovací, pohybové, behaviorální, medicínské), které by mohly jejich stav zlepšit a riziko vzniku onemocnění snížit.

Navíc si vědci všimli, že shoda mezi BMI a DXA byla vyšší u mužů než u žen. Přibližně tři čtvrtiny výsledků se u mužů shodovaly, jak BMI tak i DXA je zařadily do stejné kategorie. U žen zařadila metodika BMI nesprávně plnou polovinu měřených. Padesát procent hodnocených žen odcházelo s dobrým pocitem, že jsou v normě, že pro ně jejich tělesná hmotnost nepředstavuje žádný problém. Namísto toho jsou zdravotně ohroženy a neví o tom. Proto také většina z nich nezahájí žádné kroky ke zlepšení své kompozice těla a budou se neustále potácet v nebezpečné oblasti nadměrného množství tuku. To může časem vážně zhoršit jejich zdravotní stav a snížit podstatně kvalitu života.

Jako možné řešení navrhuje Dr. Braverman úpravu normy tak, že se sníží hranice kategorie “obézní” u mužů z 30,0 kg/m² na 28,0 kg/m², u žen pak z 30,0 kg/m² na 24,0 kg/m². To ale může paradoxně nutit k hubnutí ženy se zdravou hmotností a správnou kompozicí těla. A mladé ženy, u kterých BMI přesněji hodnotí stav tukových zásob. U žen nad padesát let věku je výskyt latentní nadváhy resp. obezity velmi rozšířený. Co z tohoto zjištění pro ženy vyplývá? Pokud chtějí účinně kontrolovat svoji hmotnost, musí v dnešním světě POSILOVAT! Jinak v dospělosti ztratí velké množství svalů, stanou se neregulovatelným energetickým systémem, který musí neustále ukládat jisté množství přijaté a nevydané energie do tukových buněk. Tloustnout!

Takže stav populace je na začátku třetího tisíciletí podstatně horší, než si lékaři a odborníci dosud uvědomovali. Není pravdou, že jedna třetina lidí si v dnešním světě dokázala udržet zdravou tělesnou hmotnost. Jak naznačuje komentovaný výzkum, až jedna polovina dnešních dospělých osob spadá do kategorie "obézní" (BMI nad 30,0 kg/m²)!. Stejně tak je pravděpodobně i podstatně vyšší počet osob s nadváhou. Logicky z toho vyplývá, že dospělých s “normální” a tedy zdravou hmotností není jedna třetina. Pokud vědci odhadli chybu na 40%, pak zdravou hmotnost si při dnešních podmínkách života dokáže udržet jen asi 15% až 20% dospělých občanů. To je naprosto děsivý závěr výzkumu. A ženy jsou na tom hůře než muži. Zdá se, že vhodnou hmotnost a současně vhodnou kompozici těla má jen pár procent z nich.

Proč mají lidé špatnou kompozici těla? Proč při normální hmotnosti mají moc tuku? Odpověď je snadná. Protože mají málo aktivní tělesné hmoty. Mají málo svalů. Málo svalů mají proto, že je nestimulují. Nemusí kosit, řezat dřevo, nosit trámy, kopat základy domů atd. A neposilují. Necvičí ve fitcentrech na přístrojích a s činkami. Dnes si svůj poměrně slušný plat, který nám umožňuje standardní život, obvykle vysedíme. Nechodíme, nic nás nenutí se namáhat. Tělo reaguje na takový stav odbouráváním nevyužívaných tkání. Sarcopenií (ztrátou svalů) a osteoporosou (řídnutím kostí). Podle konsensu vědců ztrácí člověk, žijící klasickým životním stylem dneška, za rok jedno procento svalů. To není moc. Tak odhadem 0,2 až 0,5 kg svalů za rok. Ale za třicet let už to představuje 30% svalstva, a v absolutních hodnotách 6,0 až 15 kg svalů. A to již znamená nesmírný zásah do metabolismu. Vydáváme méně energie a proto dříve nebo později navodíme neřešitelnou pozitivní energetickou bilanci, která nás zavede k absolutní nebo sarcopenické obezitě. K nemocem, nízké kvalitě života a předčasné smrti.

Při hodnocení stavu svého organismu nemůžeme spoléhat na index BMI. Jenže vyšetření pomocí hydrostatického vážení nebo technikou DXA je komplikované, časově a financně náročné. Jak tedy poznat, zda jsme tlustí? Tuk je lehčí než sval. Logicky tedy pokud ztratíme pět kilo svalů a nabereme pět kilo tuku, na celkové hmotnosti se nic nezmění. Kilo jako kilo. Při hodnocení podle BMI se také nic neukáže. Budeme mít stejný výsledek. Jenže nabobtnáme, protože pět kilo tuku zabírá více prostoru než pět kilo svalů. Přebývající tuk tvoří v oblasti pasu pod kůží "pneumatiky" nebo na zádech "držátka lásky", případně vytlačuje naše vnitřnosti a navozuje dojem "pivního pupku".

Tak mohu jen doporučit staré dobré řešení z knihy Dr. Getchella, která vyšla v New Yorku v roce 1979. “Podívejte se na své nahé tělo v zrcadle plné délky. Pokud vypadáte tlustě, jste tlustí” (Look at your naked body in front of a full-length mirror. If you look fat, you are fat).

Rozsáhlé informace o regulaci tělesné hmotnosti, kompozici těla a posilování předáváme našim studentům v akreditovaném kurzu "Instruktor fitness" a v rozšiřujícím kurzu "Kontrola hmotnosti".

LITERATURA:

1. GETCHELL, B. (1979): Physical fitness - a way of life. New York, Wiley and Sons.
2. SCHUPAK, A. (2012): Is Obesity a Bigger Problem Than We Thought? In.: Youbeauty, April 25th.

UPOZORNĚNÍ: Tato informace není zamýšlená jako náhrada za odbornou péči. Před zahájením cvičebního programu nebo před zásahem do stravovacího režimu se vždy poraďte s odborníkem.

Copyright © 2012 PaedDr. Vladimír Kolouch, Ph.D.

Všechna práva rezervována. Rozšiřování nebo rozmnožování tohoto článku nebo jeho částí jakoukoli formou – ať již mechanickou či jinou, v současnosti známou nebo v budoucnosti vyvinutou, včetně xerokopií, fotokopií, zaznamenávání a přenášení na počítačích či v počítačových sítích – je bez písemného schválení autora zakázáno.

Mohlo by vás zajímat