• Novinky
• Zajímavosti
• Zdraví
• Postava
• Výživa
• Stárnutí
• Pro trenéry
• Otázky a odpovědi

Obezitou trpí více žen než se udává

Obezita je označována za “mor třetího tisíciletí”. Počty obézních se každý rok zvyšují jak u mužů, tak i u žen. A zranitelnější jsou v tomto směru ženy. Vysvětlení je jednoduché - ženy mají od přírody přiděleno menší množství aktivní tělesné hmoty a jejich organismus si od puberty ukládá podstatně více tuku než organismus mužů. Navíc mají ženy také horší podmínky pro účinnou kontrolu hmotnosti. Vzhledem k nižšímu množství svalové hmoty mají ženy oproti mužům o 300 až 600 kcal nižší denní bazální výdej energie. Ženy nejsou v současném světě povzbuzovány k činnostem silového charakteru. Také většina provozovatelů fitcenter stále zůstává pod vlivem naprosto nesmyslného tvrzení, že pro ženy je výhodnější aktivita aerobního charakteru. Ženy produkují oproti mužům podstatně méně hormonu testosteronu (naopak produkují více estrogenů). Testosteron je anabolický hormon, který usnadňuje při jistém režimu tělesné zátěže a stravy nárůst svalové hmoty. Proto je pro ženy nesnadnější ztracené svaly znovu vybudovat.

O svoje svaly se ve fitcentrech intenzivně starají hlavně muži. Cvičí s velkými zátěžemi a snaží se v těle navodit anabolické prostředí, které vyvolá nárůst svalové tkáně. Přitom by mnohým z nich možná propělo více se věnovat celkové zdatnosti, pružnosti a hlavně stavu kardiovaskulárního systému. Na nemoci srdce umírá stále více mužů než žen, zvláště ve věku do zhruba 55 let. Poté ženy muže ve výskytu nemocí srdce doženou a dokonce předeženou. Ženy, a zvláště ženy mladé, naopak tráví ve fitcentrech většinu času na aerobních přístrojích, pak se poměrně dlouho věnují břišním svalům (malá zátěž, velký počet opakování), nakonec si dají pár cviků na záda a nevynechají své oblíbené (a podle mého názoru neúčinné) cviky na posílení abduktorů a adduktorů stehen. Při posilování si většinou nastavují příliš nízké zátěže, které nedokáží navodit v těle odpovídající anabolické prostředí.

Americké organizace, věnující se problematice zdraví populace, již několik desetiletí chybně trvají na tom, že pro zajištění zdraví stačí “půl hodiny chůze střední intenzity pět dní v týdnu”. V poslední době se objevují přístupy, které doporučují nejméně hodinu chůze denně. Některé organizace pak doporučují hodnotit množství pohybu spíše v týdenním režimu a zde se doporučení pohybují v rozsahu 150 minut až 300 minut za týden. Vždy se ale hovoří o “zátěži střední intenzity” a pod tímto slovním spojení si většina lidí představí chůzi střední rychlostí. ACSM (American College of Sports Medicine) sice doporučuje zařadit do týdenního pohybového režimu dvakrát až třikrát v týdnu posilování, to ale není dále nijak specifikováno a tak se běžný občan do namáhavější formy cvičení moc nežene a pokud již zařadí do svého denního programu záměrnou fyzickou stimulaci, volí onu “chůzi střední rychlostí”.

Dopady takového přístupu k pohybu jsou závažné. Nedostatečně stimulované, stejně jako jen aerobní aktivitou zatěžované, svaly ztráci stejnou rychlostí své rychlé glykolytické neuromotorické jednotky. Dochází tak k poklesu množství svalové hmoty. A to je spouštěcí moment pro další závažné změny v těle. Použiji citaci z učebnice Anatomie od skvělého pedagoga a lékaře Doc. MUDr.Lince: “Sval je jen článkem řetězu, řetězu, který je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek. Proto oslabuje-li sval, oslabují i kosti, šlachy, vazy, kardiovaskulární systém a další orgány a orgánové systémy”. Tělo není tak hloupé, aby mělo slabé svaly, a ty se upínaly na mohutné kosti. Jakmile se oslabí sval. automaticky se začne oslabovat i kost, na který se sval upíná. I to je jeden z důvodů, proč mají ženy větší problémy s řídnutím kostí v porovnání s muži. Mají slabší svaly, mají i řidší kosti. To je přírodní zákon.

Oslabené svaly současně spouští i závažné metabolické změny. Především ztráta svalů navozuje nižší bazální výdej energie. Pokud nesnížíme příjem potravy, přebytečná energie se ukládá do zásob. Tloustneme. Přebujelá tuková tkáň zasílá do těla hormony (adiponectin, leptin, ghrelin a další), které mají mimo jiné i velmi negativní vliv na stav cév. Když se nárůstu tuku snažíme zabránit omezením přívodu potravy, přechází tělo na úsporný režim. Sníží dále hodnotu bazálního metabolismu. Jsme ve slepé uličce. Máme málo svalů, nadbytek tuků, nízkou hodnotu výdeje energie. Je to bludný kruh, který nás bezpečně vede k metabolickému syndromu, diabetu a nemocím srdce.

Množství tuku se obvykle odhaduje pomocí kritéria tělesné hmotnosti (BMI). Ten se snadno vypočítá z hodnot tělesné výšky a hmotnosti. Normy nás potom přiřadí do kategorie hubený, štíhlý, normální, s nadváhou nebo obézní. Hranice pro zařazení do kategorie “obézní” je u mužů i žen 30 kg/m². Jenže BMI se ukazuje jako velmi nepřesné měřítko pro odhad stavu organismu. Je naprosto nevhodný pro hodnocení kulturistů. Vynikající kulturisté, jako byli Dr. Libor Minařík nebo Pavol Jablonický, vážili při výšce 174 cm až 95 kg. Jejich BMI byl v takovém případě 31,5 kg/m² a zařazoval je nemilosrdně do kategorie “obézní”. Přitom při kontrolních měřeních kalipery jejich množství tuku nedosahovalo ani 7% z celkové hmotnosti. Jejich vysoká hodnota BMI byla způsobena ohromným nárůstem aktivní tělesné hmoty (především svalů). V posledních letech se v odborných publikacích upozorňovalo na tento nedostatek kritéria BMI. Nedokáže rozpoznat zdravou a prospěšnou tělesnou hmotu od tuku, který tělu esteticky ani zdravotně neprospívá. Nedokáže posoudit kompozici těla.

Dnes se ale ukazuje, že posuzování běžné populace pomocí BMI může způsobit velké škody. Kulturistů s nadměrným množstvím svalů je na světě poměrně velmi malé množství. Nyní se ale ukazuje, že jsou na světě miliony lidí, kteří podle kritérií BMI spadají do kategorií “normální” nebo “s nadváhou”, ve skutečnosti mohou ale tito lidé být obézní. A většinou se jedná o ženy. V našich učebních textech, jejichž základ se tvořil koncem osmdesátých let minulého století, jsme již upozorňovali studenty na problém “latentní” neboli skryté obezity. U lidí, jejichž hmotnost sice spadá do normální škály, je nárůst tuku maskován poklesem množství aktivní tělesné hmoty. A tak se nějaká padesátíletá žena postaví na váhu a vidí tam stejný údaj, jaký viděla ve svých dvaceti letech. Jenže její postava je naprosto jiná. Nabrala několik kilogramů tuku a ztratila stejné množství svalů. Váží stejně, její postava se změnila k horšímu. A její zdraví může být vážně ohroženo. I když jí podle BMI žádné nebezpečí nehrozí.

Případů latentní obezity přibývá. Již jsme na to upozorňovali na stránkách fitnet například v článku “T.O.F.I”. Článků, upozorňujících na rizika latentní obezity, přitom na webu stále přibývá a lékaři začínají nevhodnou kompozici těla považovat za velmi závažný problém dneška. Vědci z “University of Texas” v Galvestonu Mahbubur Rahman, MD, PhD, MPH, a Abbey B. Berenson, MD, MMS, sledovali shodu mezi výsledky posuzování množství tuku v těle u žen pomocí BMI a pomocí mnohem přesnější metody magnetické rezonance. BMI stanoví hranici obezity, tj. zdraví ohrožujícího nahromadění tuku, na 30 kg/m². Magnetická rezonance považuje za obezitu u žen množství tuku vyšší než 35% jejich hmotnosti. Pokud například u ženy o hmotnosti 60 kg je hmotnost tukových zásob vyšší jak 21 kg.

Výsledky výzkumu jsou děsivé. Měřeno a posuzováno bylo 550 mladých žen (bělošky, černošky, hispánky) ve věku 20-33 let. Z nich bylo podle BMI 36,9% obézních, tj. jejich hodnota BMI byla vyšší než 30 kg/m². Kritérium BMI v odhadu počtu obézních používá řada významných organizací, například National Institutes of Health. Jiné organizace, z nichž nejvýznamnější je WHO (the World Health Organization) dává přednost posuzování množství tuku pomocí magnetické resonance a za obezitu je považováno množství zásobního tuku, přesahující 35% tělesné hmotnosti. Toto kritérium ukázalo, že ze sledovaných 550 mladých žen spadá do kategorie “obézní” ohromujících 63,1% sledovaného souboru! To je naprosto děsivé číslo.

Většina současných odhadů množství tuků u populace staví na kritériu BMI. Proto se například v USA udává počet obézních zhruba na hranici 30%, dalších téměř 40% pak spadá do kategorie “s nadváhou”. Realita je asi daleko strašnější, než jsme si dosud mysleli. Zdravotně je ohroženo daleko větší množství lidí. Obezita je spojena s řadou závažných nemocí. 80% diabetiků typu 2 trpí nadváhou nebo obezitou. Děti obézních matek mají větší zdravotní potíže při a po narození i v dětství. Je u nich i vyšší pravděpodobnost vzniku a rozvoje obezity v dospělosti. Obezita v mládí má negativní dopad na sebehodnocení, vede k problémům s klouby a má další negativní dopady na zdraví a zdatnost.

Jaké si může čtenář, a hlavně čtenářka, udělat závěry z tohoto výzkumu? Kdo dnes neposiluje, nevystavuje svoje svaly stimulaci, která je naprosto nezbytná pro jejich dobrý stav. Pokud jen chodíme, jezdíme v automobilech, sedíme před monitory počítačů a obrazovkami televizorů, vysedáváme v kancelářích, dopravních prostředcích, v divadlech, kinech, kavárnách a hospodách, naše svalstvo není odpovídajícím způsobem stimulováno. Organismus přistupuje k omezování kapacity svalů a následně i dalších orgánů a orgánových systémů. Klesá naše zdatnost a kvalita života. Jsme vystaveni většímu riziku vzniku a rozvoje některé z chronických neinfekčních nemocí.

Fitcentra představují nové typy společenských center, v nichž se lidé setkávají, komunikují a současně stimulují svoje svaly a jejich prostřednictvím další tělní orgány a systémy. Kdo neposiluje, riskuje. Ztrácí svaly, pouští se na nebezpečnou cestu sarcopenie. Při ní klesá hodnota bazálního energetického výdeje, vzniká pozitivní energetická bilance, rozvine se obezita. Ta zničí tvar těla a ohrozí naše zdraví.

LITERATURA:

1. FELDMAN, MD, CHRISTENSEN, JF. (2008): Behavioral Medicine. A Guide for Clinical Practice. London, McGraw-Hill.
2. PHEND, C. (2010): BMI Underestimates Obesity in Young Women. In.: MedPage Today, April 21.
3. RAHMAN, M, BERENSON, AB. (2010): Accuracy of current body mass index obesity classification for white, black, and Hispanic reproductive-age women. In.: Obstet Gynecol 2010; 115: 982–88.
4. WEXLER, B. et al. (2009): Weight in America. Obesity, Eating Disorders and Other Health Risks. Detroit, Gale.Cengage Learning.

UPOZORNĚNÍ: Tato informace není zamýšlená jako náhrada za odbornou péči. Před zahájením cvičebního programu nebo před zásahem do stravovacího režimu se vždy poraďte s odborníkem.

Copyright © 2010 PaedDr. Vladimír Kolouch, Ph.D.

Všechna práva rezervována. Rozšiřování nebo rozmnožování tohoto článku nebo jeho částí jakoukoli formou – ať již mechanickou či jinou, v současnosti známou nebo v budoucnosti vyvinutou, včetně xerokopií, fotokopií, zaznamenávání a přenášení na počítačích či v počítačových sítích – je bez písemného schválení autora zakázáno.

Mohlo by vás zajímat