• Novinky
• Zajímavosti
• Zdraví
• Postava
• Výživa
• Stárnutí
• Pro trenéry
• Otázky a odpovědi

Tělesná zátěž a funkce mozku

Velkým problémem dnešní doby je zhoršující se stav populace. Přibývá osob vyššího věku, osob oslabených a nemocných. Snižuje se počet práceschopných. Ubývá těch, kteří tvoří hodnoty a přibývá těch, kteří jsou na vytvořených hodnotách závislí. Jinak řečeno, ubývá lidí, platících daně a přibývá lidí, kteří chtějí mít z vybraných daní nějaký prospěch. Například důchodců, lidí trpících různými poruchami zdraví, nezaměstnaných, členů nepřizpůsobivých menšin. Politici tento problém řeší zvyšováním daní. To však nejde dělat donekonečna. Již dnes chybí peníze na investice, opravy silnic, vzdělávání. Řešíme to lákáním zahraničních investorů. Jenže tím se zbavujeme budoucích příjmů z investic. Je to jen nelogické oddalování krize.

Znalosti a dovednosti lékařů se zvyšují. Tím se zvyšuje počet lidí, dožívajících se vyššího věku. Osob ve věku nad 65 let. Podle statistik představují nejrychleji rostoucí segment populace v průmyslově rozvinutých zemích osoby ve věku nad 85 let. U této skupiny populace se častěji vyskytují demence a jiné poruchy psychiky. Náklady na péči o člověka, trpícího Alzheimerovou chorobou, byly ve Spojených státech vypočítány na 90 dolarů za den. Přitom výzkumy jasně dokazují, že se vzniku a rozvoji poruch funkce mozku dá do značné míry předcházet. Chce to ale nečekat, až se problém objeví. Musíme včas zahájit preventivní kroky. A musíme vědět, jaké!

Miliony let byl pohyb neoddělitelnou součástí procesu získávání zdrojů obživy. Teprve v minulém tisíciletí se začal zvyšovat počet pracovních míst, umožňujících vydělat si dostatečné množství peněz bez zvýšení množství pohybu. Dnes je již fyzicky náročných povolání naprostá menšina. Pohyb z našeho života mizí. Tím mizí i pozitivní stimulace, která po miliony let udržovala správný průběh metabolických procesů. Přibývá nemocí z nedostatku pohybu. Lékaři, bohužel, neléčí tyto nemoci pohybem, ale léky. Tím mnohdy kontrolují jednu chorobu, ale vedlejší účinky farmak vedou ke vzniku choroby jiné. Vtahují pacienta do bludného kruhu.

Snahy přimět současnou populaci k záměrnému, vědomému zvýšení množství pohybu jsou velmi neúspěšné. V průběhu historie se v lidech vytvořily mechanismy, zajišťující jejich přežití. Jedním z nich je tendence vydat na provedení standardní činnosti co nejméně energie. To vedlo k vynálezům, odstraňujícím námahu. Lidstvo tímto způsobem výrazně zdokonalilo prostředí, v němž žije. Na druhé straně se okradlo o podněty, vyvolávající pozitivní metabolické adaptace na vlivy prostředí. Máme prostě vrozenou tendenci hodně jíst a málo se hýbat. Pohyb okrádal člověka o cennou energii. O energii, která v původních podmínkách mohla znamenat v období nedostatku rozdíl mezi přežitím nebo smrtí hladem.

Miliony let se v nás vytvářely a stabilizovaly mechanismy přežití ve standardním prostředí. V tom se poměrně pravidelně střídala období nedostatku s obdobími dostatku až nadbytku. Přežívali lidé se “šetřícími geny”, tj. se schopností uložit si ve fázi dostatku až nadbytku potravy dostatečné zásoby na období nedostatku. Hubení lidé v obdobích nedostatku umírali, lidé s dostatkem tukových zásob přežívali. Jsme potomci těch kteří přežili. Máme jejich geny. Geny, které umí nadbytečnou energii uložit ve formě tuku a užít ji v období nedostatku a bídy. Jsme živočišným druhem, žárlivě střežícím své tukové zásoby.

Jenže v období dlouhodobého nadbytku potravy a extrémního nedostatku pohybu jsou mechanismy úspory energie a velké chuti k jídlu nejen neužitečné, ale doslova zhoubné. Vedou ke vzniku obezity, metabolického syndromu, diabetu, nemocí srdce a cév. Nedostatek pohybu však nemá dopad jen v oblasti kontroly hmotnosti. Každý sebemenší záškub svalů je prostředkován nervovým systémem. Stává se tak podnětem k jeho optimalizaci, zlepšování. Naopak každé vysazení z pravidelné pohybové činnosti vede ke zhoršení nejen stavu svalů, ale i nervového systému jako celku.

Potvrzují to nejnovější výsledky výzkumů. Jeden z takových výzkumů nedávno presentoval Dr. Lee Ferris v prestižním časopise “Medicine and Science in Sports and Exercise” (časopis Americké společnosti tělovýchovného lékařství). Sledoval, spolu s Dr. Williamsem, vztah mezi úrovní tělesné zátěže a biochemickým prostředím v nervové tkáni. Pro strukturaci tělesné zátěže použili stacionární kolo. Sledované osoby v prvním testu šlapali maximální intenzitou tak dlouho, jak mohly. V druhém testu šlapaly dvakrát po dobu 30 minut na předem stanovené frekvenci otáček. První zátěž byla vysoká, druhá nižší.

Před a po ukončení testů byla sledovaná hladina biochemického mediátoru “Brain-Derived Neurotrophic Factor” (BDNF), jehož kladný vliv na výkonnost mozku byla prokázána předchozími výzkumy. Současně absolvovaly sledované osoby tři testy, hodnotící jejich poznávací schopnosti po každém testu. Po lehkém cvičení bylo prokázáno zlepšení ve dvou testech, po intenzivním cvičení ve všech třech testech. Z toho vědci usuzují, že intenzivnější pohybová aktivita má na stav nervové tkáně výraznější vliv. Vyvolává vyšší produkci chemických látek, které zajišťují zdraví mozku a obecněji neurologické zdraví.

Jiný výzkum zase prokázal, že intenzivní pohybová činnost snižuje riziko vzniku depresí a úzkostných stavů, a to nejen v době, kdy cvičíme a několik následujících dní, ale ještě po pěti letech. I v tomto výzkumu bylo prokázáno, že intenzivnější tělesná zátěž má na psychiku sledovaných osob pozitivnější vliv než zátěž málo intenzivní. Stavy deprese a úzkosti přitom snižují kvalitu života stále většímu počtu osob středního a staršího věku, zvláště pak osob nemocných. Současně je prokázáno, že osoby trpící depresí, se z nemocí vyrovnávají méně úspěšně v porovnání s osobami bez deprese.

Jaké si z výše uvedených výzkumů vyvodit závěry pro vlastní život? Pohyb je od života neoddělitelný. Jakmile se hladina fyzické zátěže snižuje, zhoršuje se i stav vnitřního prostředí v daném organismu. Dochází k chátrání. Pohyb nesmí být paroxysmální (nárazový, náhodný, jednou za uherský rok) a příjemný, tj. tak snadný, že nepřinutí tělo k pozitivním adaptacím. Čím zdatnější jsme, tím náročnější, namáhavější cvičební program dokážeme absolvovat. Tím pozitivnější je i jeho dopad na naše tělesné a duševní zdraví. Tím nižší riziko obezity, diabetu, nemocí srdce.

Tento fakt jen dále zvýrazňuje význam práce osobních trenérů a fitness konzultantů. Jsou schopni diagnostikovat aktuální stav klienta, sestavit mu program cvičení, který jej optimálně přetěžuje a tím navozuje ideální podmínky pro bezpečné zlepšování stavu organizmu. Svalů i mozku! Dále dokazuje, že “půlhodina lehlé chůze” není ideální hladinou zátěže. Tento fakt se snažíme na našich stránkách již mnoho let zdůrazňovat. Ideální pro osoby jakéhokoli věku, ale zvláště pro osoby starší a oslabené, je cvičení ve fitcentru.

Prostředí fitcentra se nemusí nikdo bát. Nechodí sem výhradně “nabušení” mladíci a krásné “miss”. Je to přirozené prostředí, v němž si každý cvičí svým tempem a svojí intenzitou. Nikdo zde nemá čas ani zájem někoho jiného okukovat nebo kritizovat.

Cvičení ve fitcentrech se v naší zemi, v porovnání s vyspělými průmyslovými zeměmi, šíří příliš pomalu. Lidé se bojí chodit do fitcenter, nenachází odvahu obrátit se o radu k osobním trenérům a fitness konzultantům. Zaplatí za to nízkou úrovní zdatnosti, vyšší nemocností, poklesem kvality života, depresemi a demencí. Jakmile se nemoc rozvine, je mnohem nesnadnější ji léčit nebo kontrolovat. Proto by se každý ve vlastním zájmu měl o své zdraví aktivně starat.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

LITERATURA:

1. PRESSLEY, G. (2007): Studies Show Neural Biochemical Levels Increase with Exercise. In.: Medicals News Today, 12.dubna. 
2. BOLLS, G. (2007): Tech researchers find exercise may improve brain functions. In.: the Daily Toreador. 
3. Medical News Today (2007): Exercise Linked To Less Depression And Anxiety. 
4. WILES, NJ,  HAASE, AM, GALLACHER, J,  LAWLOR, DA,  LEWIS, G. (2007): Physical Activity and Common Mental Disorder: Results from the Caerphilly Study. In.: American Journal of Epidemiology, 165(8):946-954.

Mohlo by vás zajímat