• Novinky
• Zajímavosti
• Zdraví
• Postava
• Výživa
• Stárnutí
• Pro trenéry
• Otázky a odpovědi

Jaký je náš deficit pohybu proti předkům?

Stále více výsledků vědeckých výzkumů jednoznačně ukazuje, že “prodloužené úseky pohybové pasivity ve formě sezení, jsou nejen všeobecně rozšířené, ale hlavně jsou velmi nezdravé” (Reynolds, 2012). Například australští vědci posuzovali lékařské záznamy 220 tisíc dospělých ve věku nad 45 let. Dospěli k závěru, že čím více hodin denně sedíme, tím vyšší je i pravděpodobnost našeho předčasného úmrtí. Australané, kteří seděli denně více jak 8 hodin (což je odhadovaný průměr pro obyvatele většiny průmyslově rozvinutých zemí světa), vykázali o 15% vyšší riziko smrti během tří let, následujících po ukončení výzkumu, v porovnání s Australany, kteří vysedávali za den 4 a méně hodin. A riziko úmrtí se nesnižovalo ani u těch osob, které sice pravidelně cvičily, ale seděly více jak 8 hodin za den.

Na toto téma jsem na stránky fitnet napsal již několik článků. Čtenáři si je pravděpodobně pečlivě přečetli, ale pochybuji, že nějak zásadně změnili svůj vztah k sedavému způsobu života. Je otázkou, zda je vůbec v dnešních životních podmínkách v moci konkrétního jedince omezit dobu, strávenou sezením. Vezměme si klasického úředníka. Do práce jede půl hodiny autem (metrem, vlakem, autobusem, tramvají), pak 8 až 10 hodin sedí za přepážkou, před monitorem počítače, na poradě u šéfa, při vyplňováni formulářů nebo během komunikace se zákazníky. Pak opět sedne do auta, jede půl hodiny domů. Už to představuje více jak 10 hodin převažující pohybové pasivity. Večer je v televizi fotbal, hraje třeba Barcelona s FC Chelsea, to jsou další dvě hodiny. Ale můžeme se rozhodnout také pro nějaký lákavý film, vidět chceme samozřejmě i zprávy (co zase na nás zlodějská Nečasova vláda chystá), chceme se kouknout na web a nebo si s někým popovídat pomocí programu Skype. Když nakonec takový den podtrhneme a sečteme, zjistíme, že jsme na nohou a v pohybu byli s bídou 2-4 hodiny. Takže v kolonce “sezení” naskočí hodnota 12-14 hodin (8 hodin spíme).

Pak jsou tu povolání, která pohyb prostě vylučují. Řidiči dálkové dopravy sedí mnohdy nepřetržitě za volantem desítky hodin. Pokud konečně zastaví, sednou si do nějakého snack baru, dají si něco k jídlu a kafé. A pak zpět na mnoho hodin za volant. Pokladní v supermarketech mají dlouhé směny, během nichž se nemohou od své práce odtrhnout mnohdy celé hodiny. Dlouhé hodiny sedí úřednice na poštách, v telefonních ústřednách, strojvůdci, programátoři, písařky a další “bílé límečky”. Dramatický pokles podílu fyzicky náročné práce začal někdy v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Od té doby se dopad tohoto trendu na naše zdraví mnohonásobně zvýšil. A bude se dále zvyšovat, pokud si to neuvědomíme a nezměníme se. Pokud nezačneme vědomě a plánovitě omezovat čas, strávený sezením.

O negativním dopadu nedostatku prostého pohybu na zdraví člověka se dlouhodobě ví. Proto začalo v USA v osmdesátých letech minulého století fitness hnutí. Značný počet lidí se rozhodl zařadit do svého denního režimu nějaké cvičení - delší procházku, rychlou chůzi, jogging, návštěvu fitcentra. Toto rozhodnutí mělo pozitivní dopad na jejich vzhled i zdraví. Nyní se ale ukazuje lavina inaktivity, zaplavující lidstvo, natolik závažná, že ani nějaká hodinka záměrné fyzické stimulace, zařazená dvakrát až čtyřikrát v týdnu, nemá na naše tělo dostatečný ochranný dopad. Pokud totiž mimo cvičení zbytek dne sedíme, je význam takové aktivity nedostatečný.

Musíme si jednoznačně uvědomit propastný rozdíl v habituální fyzické stimulaci našich předků a v našem životě. Naši dědové a pradědové 12-14 hodin denně “popocházeli” resp. “šukali po stavení” a zbývající 2-4 hodiny poposedávali. My sedíme 12-14 hodin za den, kvalitní pohyb pak nenaplní ani 2-4 hodiny za den. Vypočítejte si svůj pohybový deficit proti svému pradědečkovi nebo prababičce - za rok to může představovat 4.380 až 5.110 hodin, které na rozdíl od předků nevěnujeme pohybu. Kdy jsme totálně pohybově pasivní. Sedíme. To se nedá nahradit zhruba 100-150 hodinami cvičení za rok ve fitku (dvě až tři hodiny za týden).

Při vší úctě k práci výživových poradců, ani ti pak svými radami nemohou zabránit narušení zdravotního stavu pohybově pasivních osob. Pokud jsme pohybově pasivní, tělo v procesu sarcopenie odbourává nepoužívanou kapacitu aktivní tělesné hmoty. Pokles hodnoty bazálního metabolismu navozuje pozitivní energetickou bilanci. Strava má být samozřejmě vyvážená a zdravá, energeticky optimální, má přivádět do těla nejen dostatek energie, ale i vysoké množství biologicky aktivních složek (vitaminů a minerálů). Jenže pokud jen vysedáváme, je nám zdravá strava platná jako mrtvému zimník. Pohybová pasivita mění nastavení vnitřního prostředí, narušuje homeostasu.

Pokud již nesedíme, obvykle dnes jen chodíme. Po asfaltu, betonu, chodnících. Po rovině. Nemusíme se ohýbat, nemusíme nic nosit, házet, tlačit. To je forma pohybu, která se zásadně liší od pohybu našich předků. Ti vyváželi hnůj, orali, seli, okopávali a kosili pole, nosili na zádech nůše atd. Pohybovali se v přírodě, na čerstvém vzduchu, v přirozeném terému, který navozoval komplexní požadavky na všechny svaly těla. Pokud se někdo domnívá, že své zdraví vylepší půlhodinovou procházkou po chodníku, asi se dost plete. Tak jednoduché to prostě není.

Dříve se používal termín “šukat po stavení”. Nebylo to nic sprostého. Byl to výraz pro každodenní práci. Popis toho, že někdo celý den něco ve stavení dělal. Tu umyl zem, tu nasypal slípkám, opravil plot, vyvezl ze stájí hnůj, nabrousil srp a pokosil trávu, nařezal nebo naštípal dřevo na topení atd. Nadělal spoustu práce, byl celý den “na nohách”, ale celkem nic nebylo vidět. Druhý den se většina uvedených činností musela provádět znovu, opakovala se. Byly to činnosti nezbytné, nevyhnutelné. Samozřejmé. Rozhodovaly ale o přežití jedinců i celých rodin.

Naši předci neměli ani moc důvodů, proč sedět. Neexistovaly oblasti, vyplňující náš dnešní “sedavý čas”. Televize, kino, počítače, divadlo, hudba, časopisy, video, telefony, Skype, knihy atd. Pokud se tedy lidé posadili, tak k nějaké práci horními končetinami (tkaní, šití, pletení) nebo si vzájemně povídali. Nebo hráli na nějaké hudební nástroje. Dnes o náš zájem bojují stovky televizních stanic, divadelních představení, filmů, počítačových her. Tisíce organizací profitují na tom, když nás přesvědčí sednout si a sledovat jejich program. To, že tím současně poškozují naše zdraví, tak to je jim “šuma fuk”. A to se i dnes najdou lidé, kteří mají radost z toho, že je více kaváren a hospod. Vždyť přece posadit se a přijímat energii je tak potřebné! Chyba, chyba!

V tomto článku chci nejen opět upozornit na negativní dopad sezení na naše zdraví, ale zdůraznit, že celodenní vysedávání poškozuje nejen klasické hospodské povaleče, ale i ty z nás, kteří se snaží zařadit do svého programu hodinku cvičení. Nový výzkum finských vědců prokázal, že pokud většinu dne a týdne týdne pouze sedíme, naše zdraví nezachráníme tím, že si půjdeme párkrát v týdnu zacvičit.

Vědci získali dobrovolníky, zdravé a fyzicky aktivní, pravidelně cvičící. Ti během výzkumu nosili speciální prádlo, které dokáže měřit svalovou aktivitu stehenních svalů. Někteří běhali, jiní se věnovali nordické chůzi, případně posilovali nebo hráli fotbal. Během výzkumu vždy jeden den cvičili a jeden den necvičili. V předchozích výzkumech spoléhali vědci při sledování vlivu sezení na zdraví na to, co jim účastníci výzkumu napsali do dotazníků. Takové údaje jsou vždy nepřesné. Nyní ale díky speciálnímu oblečení měli jasné hodnoty pohybové aktivity sledovaných subjektů a navíc po celý den. Do tkaniva prádla byly vetkány pružné elektrody, které dokázaly zaznamenávat skutečný podíl pohybu, rozlišit jasně pohybovou pasivitu a aktivitu.

Hypotéza finských vědců, které vedla Dr. Taija Juutinen Finni, zněla: “Cvičící lidé vykáží za den podstatně méně pohybové pasivity v porovnání s necvičícími”. Ale výsledky tuto hypotézu nepotvrdily. Vědci neshledali v podstatě žádný rozdíl celkové denní pohybové aktivity mezi lidmi, kteří přijali klasický pasivní způsob života dneška a lidmi, kteří si šli několikrát v týdnu zacvičit. Ve dnech, kdy sledované osoby necvičily, jich zhruba 72% strávilo v průměru sezením více jak 9 hodin za den. Ve dnech kdy cvičily, vydaly sledované osoby o 13% více energie než ve dnech, kdy necvičily. Ale i tak strávily 68% dne v poloze “sed”.

Podíl sezení nebyl ovlivněn tím, jak moc lidé cvičili, pro jaký typ cvičení se rozhodli. Ať trvalo cvičení 60 nebo 90 minut, podíl sezení na denním režimu byl naprosto stejný. Lidé tak zřejmě nevědomě kompenzují cvičení zvýšeným vysedáváním v dalších částech dne. Vědci přitom již dříve prokázali při výzkumech na zvířetech, že pohybová pasivita negativně ovlivňuje tvorbu některých, pro celkové zdraví naprosto nezbytných, enzymů. Naše zdraví závisí na stavu vnitřního prostředí. A to je pohybem významně ovlivňováno. Jakýkoli pokles podílu aktivního pohybu nás tedy předurčuje k oslabení zdraví a zvýšenémi riziku onemocnění.

Budeme se muset dívat na svůj život jiným pohledem. Pokud většinu dne sedíme (v autě, kanceláři, u počítače či televize, v kavárně nebo hospůdce), a pak si jdeme na hodinku třikrát v týdnu zacvičit, nic zásadního pro své zdraví zřejmě neděláme. Musíme si jasně uvědomit rizika, spojená se “ryzím vysedáváním”, které dnes zaplavilo náš svět.

“Veřejnost si musí být více vědoma toho, co dělá během dne, vyhledávat příležitosti jak omezit denní sezení a pohybovat se během každého dne v týdnu více a častějí”, konstatuje David W. Dunstan, professor “Baker IDI Heart and Diabetes Institute in Australia”.

LITERATURA:

1. BLECH, J. (2009): Healing Through Exercise. Cambridge, Da Capo Press.
2. GROUP III, EF. (2009): The Green Body Cleanse. How to Clean Your Body and Home From Toxic Chemicals and Disease-Causing Agents. Houston, Global Healing Center, LP.
3. REYNOLDS, G. (2012): Meet the Active Couch Potato. In.: The New York Times, April 4.

UPOZORNĚNÍ: Tato informace není zamýšlená jako náhrada za odbornou péči. Před zahájením cvičebního programu nebo před zásahem do stravovacího režimu se vždy poraďte s odborníkem.

Copyright © 2012 PaedDr. Vladimír Kolouch, Ph.D.

Všechna práva rezervována. Rozšiřování nebo rozmnožování tohoto článku nebo jeho částí jakoukoli formou – ať již mechanickou či jinou, v současnosti známou nebo v budoucnosti vyvinutou, včetně xerokopií, fotokopií, zaznamenávání a přenášení na počítačích či v počítačových sítích – je bez písemného schválení autora zakázáno.

Mohlo by vás zajímat