Obezita, délka a kvalita života
V minulém století došlo k významnému prodloužení průměrné délky života člověka. Zatímco v prvním desetiletí dvacátého století se lidé dožívali v průměru 47 let, mohou jejich potomci na počátku třetího tisíciletí očekávat, že oslaví v relativně dobrém stavu ještě své osmdesáté narozeniny. Délka života je ale jen jedním kritériem úspěšného pobytu na tomto světě. Druhým, a pravděpodobně významnějším, je kvalita života. A ta se v posledních desetiletích výrazně zhoršuje. Stále více lidí trpí obezitou, metabolickým syndromem, diabetem, sarcopenií, osteoporosou, nemocemi srdce a cév, nádorovými chorobami. Světová zdravotnická organizace WHO označila prudký rozvoj chronických neinfekčních nemocí za „největší nebezpečí, které ohrožuje současné lidstvo“. Uvedené nemoci jsou charakteristické tím, že se vyvíjí mnohdy i desítky let, postupně snižují kvalitu života, jakmile se klinicky projeví, je jejich léčba zdlouhavá a ekonomicky nesmírně náročná.
Život si v dnešní době můžeme rozdělit na 4 části. Mládí, tj. období od narození do 20 let, je obvykle z pohledu zdraví nejméně problémové. Nejčastější příčinou úmrtí jsou úrazy a vrozené vady. Lidé jsou v mládí přirozeně vitální a aktivní. K pohybu je vede nejčastěji „orientačně pátrací reflex“, tj. mají tendenci aktivně poznávat nové nebo neznámé prostředí. Pohyb je baví, je prostředkem kontaktu s přáteli a známými, dobré zábavy, příjemného trávení volného času. Mladí lidé mají vysoký toleranční limit jak pohybového ústrojí, tak i všech pohyb zajišťujících orgánových systémů. Pohybové aktivity jim proto nečiní žádné potíže a jsou pro ně bezpečné.
Druhou fází života je období od 21 do 40 let. V tu dobu se většina z nás prosazuje v práci a věnuje se založení rodiny. Ubývá přirozeného pohybu, většinu času trávíme na poradách, za volantem automobilu, u počítače nebo před obrazovkou televizoru. Přesto se jedná z pohledu zdraví, zdatnosti a výkonnosti o poměrně bezproblémovou část života. Zdraví je většinou pevné, nejčastějšími příčinami úmrtí jsou sebevraždy, dopravní nehody a obecně úrazy. Nevhodný způsob života se může projevit negativním posunem kompozice těla, tj. dochází k pozvolné ztrátě aktivní tělesné hmoty, kompenzované postupným zvyšováním množství tukových zásob. Změny však nejsou většinou dramatické. Ke cvičení nás v této fázi přivádí většinou snaha ovlivnit pozitivně tvar těla, pro zdatnější je i zdrojem příjemných prožitků a zábavy (pobyt na horách, sportovní hry). Aktuální stav pohybového systému obvykle umožňuje bezpečnou účast na většině kondičních forem tělesné zátěže.
Třetí fáze života od 41 do 60 let je již pro mnohé méně příjemná a radostná. Současný převažující způsob života obvykle vede po čtyřicítce k výraznému poklesu množství svalové hmoty, který automaticky navodí citelný pokles hodnoty bazálního výdeje energie. Ten pak vede nevyhnutelně k pozitivní energetické bilanci, k nadváze a obezitě. Obezita je podle shodného názoru lékařů vstupní branou do chronických neinfekčních nemocí. Zvýšená hmotnost těla omezuje náš pohybový režim. Pohyb je nepříjemný, mnohdy doslova bolestivý. Negativní změny, navozené nevhodným pohybovým režimem a nevhodnou stravou, zvyšují riziko zranění nebo selhání oběhového systému při zvýšené tělesné zátěži. Zvláště riskantní může být zátěž paroxysmální. Při ní je organismus jako celek i jeho jednotlivé orgány a systémy jednorázově vystaven nadměrným, nezvyklým požadavkům. Pokud nedojde při takové zátěži přímo k nějaké tragické události (infarkt myokardu, oběhový kolaps), k natržení nebo natažení svalů, přetržení nějaké šlachy nebo vazu, následuje po ní fáze alespoň několika dní nepříjemných bolestí svalů a pocitu přetížení. Tyto stavy a pocity v nás vytvoří silnou nechuť ke cvičení na dlouhou dobu. Cvičení v této fázi života má být individualizované, na jeho sestavení se již má podílet odborník v otázkách cvičení a případně i rodinný lékař. Má být zaměřeno hlavně k prevenci vzniku chronických neinfekčních nemocí. Má tedy ovlivňovat hlavně svalový systém a jeho prostřednictvím pak oběhový a dýchací systém. V této fázi života je již u mnoha lidí diagnostikován metabolický syndrom, hypertenze, diabetes mellitus, objevují se infarkty a mozkové příhody, začínají potíže s kostmi a klouby.
Závěrečnou fází života je věk nad 61 let. Zde se plně projeví drobné chyby, kterých jsme se v předchozím životě většinou beztrestně dopouštěli. Mnozí lidé v tomto věku trpí souběžně několika nemocemi konzumují mnoho léků nebo jsou již závislí na pomoci ostatních. Počet obézních v tomto období života klesá, častá je ztráta chuti k jídlu, jednostranná strava s nedostatkem ovoce a zeleniny. Častější jsou i infekční nemoci. Každá nemoc vyžaduje klid na lůžku, zrychluje tak ztráty aktivní tělesné hmoty a zhoršuje pohybové schopnosti seniorů. Nechuť do pohybu omezuje kontakty s okolím a udržuje starší lidi v pasivních polohách. Na stavu organismu se negativně projevují především operace a delší pobyty v nemocnici. Každá nemoc navozuje v těle katabolické reakce. Nemocí způsobená ztráta svalové hmoty obvykle není kompenzována následným záměrným navozením anabolického prostředí v těle. Sarcopenia pak tvoří základ postupného zhoršování stavu organismu. Pohyb již starší lidé vnímají spíše negativně. Obávají se, že zvýšená zátěž může ohrozit jejich život a proto „jsou opatrní“. Pomoc odborníků v otázkách cvičení je v tomto věku naprosto klíčová a nezbytná. Bez ní může skutečně zvýšená zátěž spíše škodit než prospívat. Zátěž musí přísně respektovat aktuální možnosti daného člověka.
Současný způsob života omezuje naši pohybovou činnost a nabízí nám nadměrné množství potravy. To vede ke ztrátě svalové hmoty a následnému nárůstu tělesné hmotnosti. Obezita představuje pro naše zdraví velké nebezpečí. Přitom obézních neustále přibývá. Každý z nás jistě zná několik osob, které se přes nadměrnou hmotnost těší pevnému zdraví. A jiné osoby, které nejsou obézní a přesto je postihla nějaká choroba. Vnímáme nesoulad mezi tím, co čteme a s čím se v praxi setkáváme. To nás může ukolébat v pocitu, že obezita nemá až zase tak negativní dopad na naše zdraví. Výzkumy však prokázaly, že pokud ve věku kolem padesáti let máme nadváhu nebo trpíme vysokým krevním tlakem, naše riziko vzniku nemocí srdce je v následujících letech podstatně vyšší v porovnání s osobami, které si udržely optimální hmotnost a normotenzi. Z toho vyplývá, že se o svoji hmotnost a zdraví nesmíme začít zajímat teprve tehdy, až se projeví zdravotní problémy. Kontrola hmotnosti je tak lakmusový papírek, jehož pomocí můžeme průběžně regulovat svůj stav zdraví. Jakmile se naše hmotnost zvyšuje, je nutné ihned zahájit regulační kroky.
V posledních týdnech se diskutoval výsledek jednoho výzkumu, podle kterého tělesná hmotnost přesahující až o 15 kg doporučovanou hodnotu vedla k nižší úmrtnosti a vyšší pravděpodobnosti přežití operací a pobytu v nemocnici. Tyto informace jistě přivítali lidé s vyšší hmotnosti a mnohé utvrdily v názoru, že tělesná hmotnost nehraje v oblasti zdraví velkou roli. Domnívám se, že tento závěr je velmi nesprávný. Termíny „nadměrná hmotnost“ případně „obezita“ si mnozí lidé vysvětlují nesprávně a to může vést k tragickým chybám.
Obezita je důsledkem pozitivní energetické bilance. Odborníci používají pro případy nadměrného přívodu energie do těla raději termín termín „hyperfagie“. Ta může být absolutní nebo relativní. Absolutní hyperfagie vede obvykle k manifestní obezitě. Při té má postižený zvýšené množství zásobního tuku, současně s množstvím tuku však u něj dochází k nárůstu množství aktivní tělesné hmoty. Takový člověk byl v minulosti označován termínem „statný“. Byl 
obvykle výkonný, silný, aktivní, vitální. V posledních letech se však zvyšuje výskyt relativní hyperfagie. Ta vede k latentní obezitě. Latentně obézní mají mírně zvýšenou celkovou hmotnost těla, podstatný je u nich vzestup množství tuku, současně ale vinou nedostatku pohybu zaznamenali významný pokles množství aktivní tělesné hmoty. Velmi negativně se v jejich případě změnila kompozice těla. Obvykle nejsou příliš výkonní, aktivní a vitální. Tento typ obezity je ze zdravotního hlediska nebezpečnější než obezita manifestní.
Zatímco manifestně obézním lidem můžeme doporučit omezení stravy, latentní obezitu musíme řešit zvýšením množství pohybu. V pohybovém režimu musí převažovat taková zátěž, která v těle navodí anabolické prostředí. Která povede k tvorbě aktivní tělesné hmoty. V prvních odstavcích tohoto článku jsem popisoval přístup k pohybu v jednotlivých fázích života. Zatímco v prvních dvou dvacetiletích slouží pohyb spíše jako prostředek potěšení, zábavy nebo péče o vzhled, v jeho třetí čtvrtině již představuje spíše prostředek prevence vzniku chronických neinfekčních nemocí a udržení vysoké funkční zdatnosti. V závěrečné fázi života je pak pohyb nenahraditelný prostředek regenerace organismu po nemocích a pobytech v nemocnici. V první polovině života můžeme přizpůsobit výkon organismu požadavkům pohybové zátěže (práci, hře), v druhé polovině života přizpůsobujeme nároky zvolené pohybové aktivity okamžitým možnostem našeho organismu. Cílem má vždy být optimální stimulace svalstva a pohyb zajišťujících orgánů a orgánových systémů. Ideální je v tomto směru cvičení ve fitcentru.
Délka života se prodlužuje. Je na každém z nás chovat se tak, abychom do co nejvyššího věku zachovali co nejvyšší možnou kvalitu života. V tomto směru hraje klíčovou roli pohybová aktivita. V každé fázi života se náš pohybový režim může lišit. V žádné však nesmí chybět. Čím vyšší úroveň zdatnosti a výkonnosti dosáhneme ve věku do 20 let a udržíme do 60 let, tím vyšší je naděje, že kvalita našeho života bude v jeho poslední fázi vysoká. Že prožijeme příjemné stáří.
- VAINERT, L. (2007): Pár kil navíc nás nezabije. In.: Lidové noviny, 9.listopad.
- TEICHOLZ, N. (2007): What if Bad Fat Is Actually Good for You? In.: Men‘s Health.
- ZARET, BL. SUBAK-SHARPE, GJ. (2006): Heart Care for Life: Developing the Program That Works Best for You. Newhaven London, Yale University Press.
UPOZORNĚNÍ: Tato informace není zamýšlená jako náhrada za odbornou péči. Před zahájením cvičebního programu nebo před zásahem do stravovacího režimu se vždy poraďte s odborníkem.
Copyright © 2011 PaedDr. Vladimír Kolouch, Ph.D.
Všechna práva rezervována. Rozšiřování nebo rozmnožování tohoto článku nebo jeho částí jakoukoli formou – ať již mechanickou či jinou, v současnosti známou nebo v budoucnosti vyvinutou, včetně xerokopií, fotokopií, zaznamenávání a přenášení na počítačích či v počítačových sítích – je bez písemného schválení autora zakázáno.